Potkal jsi někdy lidi, kterým si stěžuješ na své problémy a oni se v tuhle chvíli tak ztratí, že buď odejdou od tématu, nebo přestanou poslouchat, nebo nějak zkus z toho všeho udělat srandu? Nebo se s někým podělte o skutečné štěstí a na oplátku se nesetkáte s radostí, ale buď s suchým „u-hu“, nebo s lhostejností. Nemluvím o levicových známých, ale o blízkých – přátelích, kolezích, příbuzných. Pokračujeme-li v tématu pasivní agrese a toxicity, musíme se dotknout důležité vlastnosti – empatie. Pojďme zjistit, odkud nohy rostou a jak v sobě rozvíjet empatii) Jsem za něj šťastný, stejně jako za sebe Slovo „empatie“ nemá žádnou souvislost s žádnými konkrétními emocemi (jako například v případě slovo „soucit“) a stejně tak se používá k označení empatie pro jakýkoli emoční stav. Jednoduše řečeno, toto je vaše schopnost proniknout do pocitů a emocí druhé osoby: od lehké emocionální reakce až po úplné ponoření. Například jste dostali povýšení a váš partner se z toho raduje, jako by to bylo jeho vlastní. Nebo pokud jste byli vyhozeni, partner je také prodchnut vaším zklamáním. Zároveň si uvědomuje, že pocity, které prožívá, jsou odrazem pocitů jeho komunikačního partnera. Odkud rostou nohy od dětství? Ahah) Dobře, vtipy stranou. Začněme tím, že poruchy empatie postihují nejčastěji lidi se znaky narcistického typu osobnosti. Ve ztížené podobě se jedná o narcisty, psychopaty, sociopaty, autisty (to je přímý příznak). To se ale bavíme o víceméně zdravých lidech. Důvody ale budou plus mínus všude stejné. Děti v rodinách, kde je rodiče příliš kritizují, srovnávají nebo přehnaně chválí a vyvyšují. Děti, které vyrůstají v rodinách, kde jejich emoce a zážitky nesouzní s rodiči, jsou odsouvány stranou nebo ignorovány. Ke vzniku problémů velkou měrou přispívají rodiče, kteří sami své emoce před dítětem nedávají najevo a také je neprobírají a nepojmenovávají, jako by tyto emoce vůbec neexistovaly. Kromě ignorování je neméně přínosné i trestání dítěte za projevení „nadměrných“ citů. Nejčastěji jsou samozřejmě zakázány negativní emoce: hněv, smutek, strach atd. Nedostává-li se dítěti odezvy, je-li neustále posuzováno z pohledu vnějších nároků, ideálů a tužeb svých rodičů, pak se netvoří velmi důležité struktury jeho prožívání. Obecně se zkušenosti jako takové netvoří. A schopnost porozumět zkušenostem druhých se nevytváří. Zkrátka nedostatek empatie v rodině nerozvíjí empatii u dítěte. Pokud tito dospělí našli sílu si stěžovat, přiznat svou nedokonalost, pak si stěžují na obrovskou, vše pohlcující prázdnotu, na absenci sebe sama. A tady psychologové svou empatií zaplňují mezery, doplňují to, co se pacientovi v dětství nedostávalo. Obnovují tato empatická selhání, deficity a pokud ne z dětství, a než jste mohli projevit empatii, tato schopnost se náhle někam vytratila, může být příčinou empatické strádání. To je, když jste unavení z empatie. Vyhoření empatie. Potíž je v tom, že člověk prožívá osobní tíseň jako změť pocitů. Jednoduše řečeno, je to, když nasloucháte druhému člověku a jeho problémům a zlobíte se na to, jak se cítí: bojíte se a já se bojím, ale také jsem na vás naštvaný, protože jste zbabělec a slaboch a já možná také zbabělec a slaboch. Ještě jednodušší: vzpomeňte si, kolik lidí se zlobí, protože někdo truchlí „nesprávně“. No, osobní trápení je namířeno na mě samotnou: když se cítím špatně, snažím se, abych se cítil dobře já, ne někdo jiný. Zkrátka tonoucí se zachrání. Existuje něco jako alexithymie - neschopnost porozumět svým emocím a pocitům a verbálně je vyjádřit. Faktem je, že schopnost rozlišovat mezi emocemi a pojmenovávat je je základem veškeré naší emoční regulace. Člověk nemůže ovládat své zážitky přímo, ale prostřednictvím nástroje (slova) ano. Takhle funguje naše psychika: aby něco bylo!) 🌚