Všichni chceme být šťastní. Ale z nějakého důvodu se to stává zřídka a tento stav netrvá dlouho. Nové auto, nový byt, nová práce a nový vztah – to vše přináší potěšení jen na omezenou dobu. A pak zase přijde nuda, apatie, podráždění a únava. A abychom si tento pocit štěstí, slasti, úžasné radosti a lehkosti prodloužili, často prostě vyměníme staré auto za nové, malý byt za luxusní dům, jeden manžel za druhého a začneme vydělávat víc. Děje se tak proto, že dnes je celá naše kultura, celé naše vzdělávání zaměřeno na vnější svět. Jsme učeni a vychováváni tak, že štěstí je možné jen tam, venku. A pokud se v našem životě objeví nějaké problémy, pak za ně mohou všichni kolem, jen já ne. Nic mi není, jsem v pořádku. Moderní člověk je příliš hrdý na to, aby přiznal, že je zdrojem svých problémů. Není obvyklé o tom mluvit; tato myšlenka sebekritického přístupu dnes není populární. Proto je třeba změnit vnější faktory: manžela, šéfa, změnit starostu, zorganizovat revoluci. V zásadě tak řešíme své problémy změnou vnějších atributů. Ale už není štěstí, kvalita života se nemění. Je možné dosáhnout štěstí, je možné se neustále cítit klidně a mírumilovně, abyste se zase nehnali za něčím novým? A mudrci říkají, že je to možné. Potřeba štěstí je vlastní lidské přirozenosti. A jediné, co musíte udělat, je zbavit se svého egoismu, touhy přijímat neustálé potěšení pro svého milovaného. Touhy, které skutečně přinášejí skutečné potěšení, jsou láska k druhým a schopnost dávat. To je jeden ze základních zákonů existence živých organismů. Představte si na okamžik, že srdce zapomnělo dodat krev do plic a játra odmítla produkovat žluč. Jak dlouho může v tomto případě přežít živý organismus? Malá bílá krvinka je připravena zemřít, aby chránila naše tělo. Tak jako se jednotlivá buňka zříká svých vlastních zájmů pro potřebu sloužit celému organismu, tak i člověk musí existovat ve světě kolem sebe. Rakovinová buňka je buňka, která žije svým vlastním životem, bez ohledu na pravidla a normy buněčné společnosti, sleduje pouze svou vlastní potřebu nespoutaného růstu a zabírání nových území. Otevřeně ignoruje zákony celého organismu a slouží pouze sobě. Každý ví, k čemu to vede. Ale když se nad tím zamyslíte, náš dnešní svět má takové „vědomí o rakovině“. „Já, já, můj“ je oblíbený tříslovný slogan většiny moderních lidí, který se během dne nesčetněkrát opakuje. A není ta globální krize důsledkem našeho parazitického způsobu života, když správně vyslovíme slovo štěstí: štěstí, pak pochopíme, že být šťastný znamená být součástí Vesmíru, součástí Kosmu, součástí celku? , žít podle zákonů této povahy. A je čas, abychom záviděli stromům, zvířatům a řekám: stromy nám dávají čerstvý vzduch a ovoce, krávy nás krmí svým mlékem s bezmeznou štědrostí a řeky nám dávají životodárnou vlhkost. V přírodě je vše zaměřeno na dávání, na realizaci svého účelu. A jen člověk zde nemůže najít své místo, dosáhnout harmonie a rovnováhy. Ze století do století hraje Homo Sapiens v této inscenaci roli bezmyšlenkovitého ničitele, konzumenta a dobyvatele. Dokud nedojdeme k pochopení, že skutečné štěstí nám mohou přinést pouze altruistické vztahy, budeme zažívat utrpení (od osobních po planetární katastrofy). Říká se, že Bůh k nám promlouvá nejprve šeptem lásky, pak hlasem svědomí a nakonec hlásnou troubou utrpení. Někdy bohužel jen skrze utrpení může člověk dojít k poznání, že když dávám, stávám se neomezeným, když někoho naplňuji láskou, jsem schopen cítit nekonečnou lásku. Nehledě na to, že jde o zdánlivě jednoduché věci, láskyplné a