Při své práci se téměř všichni praktikující psychologové často u svých klientů setkávají s takovým fenoménem, ​​jako jsou projevy úzkosti (či úzkosti). Mezi těmito pojmy jako takovými v podstatě není žádný rozdíl, neboť úzkost je emoce (určitý pocit), kterou člověk prožívá, a úzkost není nic jiného než stav, který prožívá v okamžiku prožívání úzkosti. V následujícím budu používat pouze pojem úzkost (myšleno úzkost jako synonymum). Co je tedy úzkost? Standardní definice nám říká, že úzkost je negativně zabarvená emoce, která vyjadřuje pocit nejistoty, očekávání negativních událostí a těžko definovatelné předtuchy. Tato definice je však zastaralá, jakmile se objevila, a nesplňuje moderní úroveň znalostí v této oblasti. Úzkost v moderní, „postindustriální“ společnosti se stala velmi běžným jevem. I když jsou její formy a projevy (i původ) z hlediska psychologické teorie značně různorodé, zpravidla tyto projevy pociťuje mnoho lidí subjektivně stejně. Subjektivní projevy úzkosti se vyznačují vnitřním neklidem (ztráta klidu, pocit nejistoty, určité vnitřní „svědění“ nepříjemného charakteru), často přecházejí do stavu vnitřní prázdnoty, nedostatku vůle a zoufalství. Je třeba jasně rozlišovat mezi projevy úzkosti a strachu. Strach má zpravidla jasně definovaný zdroj, tedy určitý objekt, který tento strach vyvolává. Strach vzniká pouze tehdy, když osoba prožívající strach přímo narazí na objekt, který strach vyvolává. Úzkost má zpravidla nevědomý zdroj svého vzhledu Projevy úzkosti a strachu se mohou navzájem provázet, ale úzkost bude vždy předcházet projevům strachu, které se objeví až po kontaktu se zdrojem strachu nebo uvědoměním si dříve nevědomého. zdroj strachu vzniká, když některá z lidských potřeb není uspokojena (zejména když něco narušuje uspokojení této potřeby). Abraham Maslow velmi dobře popsal systém lidských potřeb a dokonce jej představil v určité hierarchické podobě: od základních biologických potřeb (jídlo, voda, sex) až po nejvyšší potřeby seberealizace. Jakákoli neuspokojená potřeba (bez ohledu na její postavení v hierarchickém systému) tedy vyvolá pocit úzkosti (a stav úzkosti). A čím silnější je taková potřeba, tím silnější budou projevy úzkosti Zde je důležité poznamenat, že nepřítomnost něčeho v člověku (tedy neuspokojená potřeba) si ne vždy uvědomí. Úzkost může vzniknout (a téměř vždy vzniká) jako reakce na nepřítomnost dosud nevědomého objektu potřeby (dalo by se říci: nevědomá potřeba). Je pravděpodobné, že drtivá většina lidí přichází k psychologům právě s touto formou úzkosti, když sami nechápou, kde se tato úzkost vzala. A zde je nejdůležitějším úkolem terapie identifikovat „kořen“ úzkosti, tedy identifikovat klientovi skrytou neuspokojenou potřebu. Vše, co jsem výše popsal, do té či oné míry odpovídá definici úzkosti uvedené v samotném začátek. Zdálo by se, že úzkost je ve skutečnosti jednoduše negativně zabarvená emoce, která vyjadřuje pocit nejistoty, očekávání negativních událostí a těžko definovatelné předtuchy. Ale v důsledku studia fenoménů úzkosti existenciálními filozofy a psychology bylo její chápání dostatečně rozšířeno a pojem existenciální úzkosti lze nazvat i jinak základní úzkost, úzkost z existence. Jak řekl Erich Fromm, „člověk je jediné zvíře, pro které je jeho vlastní existence problém.“ Jean-Paul Sartre ve svém díle „Existencialismus je humanismus“ napsal o existenciální úzkosti následující: Za prvé, co je míněno úzkostí..