V moderní společnosti se stát snaží poskytnout jedinci všechny potřebné svobody. Nyní však stále více narůstá problém rozvoje lidské vnitřní svobody. Můžeme se považovat za svobodné, když jsme závislí na druhé osobě, alkoholu a jiných psychoaktivních látkách, hrách, penězích, nemocech, lékařích a prášcích? Může seznam pokračovat? Dokážeme si zajistit svou svobodu? Jakou svobodu potřebujeme? Pokusme se zodpovědět alespoň některé z těchto otázek. Mezi lidskými potřebami budeme zvažovat několik nejdůležitějších a vzájemně se doplňujících. Především je to potřeba bezpečí jako příležitosti k přežití v obtížných podmínkách existence v dávné minulosti, která však zůstává aktuální i nyní. To znamená, že vnější přírodní prostředí vytváří ohrožení života, je omezením nebo nesvobodou. Životní ohrožení představují také nemoci, psychoaktivní látky, možná jiný člověk, nedostatek bydlení, práce, peněz. V jiných případech vytváří sociální prostředí ohrožení a nesvobodu. Například obtížné pracovní prostředí, otravní příbuzní, kteří chtějí konat dobro. Je tu touha osvobodit se od hrozby, touha po bezpečí. Dominantními pocity za těchto okolností jsou strach, úzkost, vztek a v důsledku toho existuje touha se tohoto strachu a úzkosti zbavit. Jedním z řešení je mimochodem spojit se s někým, patřit do rodiny, nějaké sociální skupiny. Tuto touhu po svobodě od vnějších a vnitřních hrozeb, touhu po nezávislosti lze nazvat svobodou „od něčeho“. V souladu s tím je hlavním motivem a za tím cílem „vzdát se...“, „utéct...“ atd. Dále jsme dosáhli cíle, vzdali se alkoholu, druhé osoby a dali se do podnikání. Nabízí se otázka: k čemu? A pokud si na to člověk nedokáže sám sobě srozumitelně odpovědět, hrozí nebezpečí vstupu do další závislosti. Další nejdůležitější potřeba může být formulována jako potřeba realizovat své schopnosti v plnějším rozsahu a získat z toho uspokojení. Navíc svůj plný potenciál může člověk realizovat hlavně ve společnosti, ve společnosti. Při realizaci takových cílů musí člověk překonat řadu vnitřních i vnějších překážek, základem k jejich překonání jsou vnitřní zdroje, především jeho světonázor a hodnoty, znalosti, dovednosti a schopnosti, včetně ochoty je získávat; a sebevědomí. V procesu dosahování těchto cílů člověk samozřejmě zažívá různé pocity, ale výsledkem je pocit uspokojení, potěšení a radosti. Protože základem pohybu jsou vnitřní zdroje, hlavními limity jsou vnitřní nesvobody, strachy a starosti. Tuto touhu po svobodě lze nazvat svobodou „pro něco“. Ve skutečnosti je těžké uvědomit si potřeby lásky, respektu a podpory, potřebu sebepotvrzení a uznání bez pocitu vnitřní svobody. Pokud jste vyždímaní a nedokážete plně projevit lásku druhému člověku, pak ji sami nebudete schopni přijmout. Lze tedy určit, že svoboda je nezbytnou a nejdůležitější podmínkou pro realizaci lidských potřeb. Podívejme se podrobněji na koncept svobody „pro něco“, ve kterém se projevuje a realizuje, a to i z pohledu slavných existencialistických psychologů, kteří koncept „svobody“ prozkoumali nejhlouběji. Můžeme říci, že svoboda se projevuje a realizuje především v možnosti, schopnosti a právu člověka něco si vybrat (a podle toho jednat) z alternativních cílů a cílů, tedy ve svobodě volby. Pak si ale můžeme položit otázku: co rozhoduje o té či oné volbě člověka? A zde se dostáváme ke světonázoru konkrétního člověka, k jeho hlavním životním hodnotám, prioritám, v souladu s nimiž provádí výběrové řízení. Navíc člověk s vyšším stupněm osobního rozvoje plně chápe své životní hodnoty. Jednání v souladu s nimi, včnese za ně plnou odpovědnost. Svět kolem nás je prostorem možností. Ale příležitosti kolem nás mohou zůstat nerealizované, pokud konkrétní osoba neučiní vhodnou volbu. Lidská svoboda začíná realizací té či oné příležitosti na základě vlastního rozhodnutí – volby. Samotný proces pochopení možností, které má ve světě k dispozici konkrétní člověk, je neoddělitelný od jeho znalostí o sobě samém, tedy od jeho sebeuvědomění. Rozvoj sebeuvědomění zvyšuje možnosti volby, zkvalitňuje ji, a tím rozšiřuje prostor svobody. „Čím více si uvědomujete sami sebe, tím jste živější,“ říká Rollo May, slavný americký existenciální psycholog a psychoterapeut. Hlavní roli v procesu sebeuvědomění přitom přisuzuje vědomému centru osobnosti, které označil jako „já“. Tato struktura podle Mayové představuje duchovní počátek jedince. Můžeme tedy dojít k závěru, že „já“ představuje základ lidské svobody. Skutečná svoboda přichází zevnitř, ne zvenčí. Skutečné svobody nelze dosáhnout soustředěním se pouze na problémy kolem vás. Proto, abychom byli svobodní, musíme se zaměřit i na problémy, které jsou v nás. Tím, že se dozvíme více o svém vnitřním „já“ a důvodech, které určují naše chování v určitých situacích, můžeme si postupně vyvinout pocit nadřazenosti nad silami, které nás zřejmě vedou a brání nám v pocitu svobody. Čím více se dozvídáme o svých vnitřních psychologických základech a vědomě řídíme své chování, tím více svobody můžeme ve svém životě zažít. Jako jednu z vlivných oblastí moderní psychoterapie bych rád poznamenal také doktrínu svobodné vůle, kterou vypracoval Viktor Frankl, rakouský psychiatr, psycholog a neurolog, bývalý vězeň nacistického koncentračního tábora, tvůrce logoterapie. Ve svých tezích říká, že člověk má vždy možnost si vybrat. Kterýkoli ze tří Franklem identifikovaných faktorů, tedy dědičnost, přitažlivost, vnější vliv, na nás psychologicky působí v podobě tlaku té či oné intenzity, kterému lze podlehnout či nepodléhat. A to je v lidských silách „tvrdohlavost ducha“, podle Frankla je hlavní lidskou schopností. To znamená, že se člověk může rozhodnout říci „ne“ těmto faktorům, čímž prokáže svou nezávislost na nich. To přesně odpovídá variantám projevu svobody „od“. Zároveň je zde kvalitativně vyšší míra svobody „k něčemu“ a je neoddělitelná od problému odpovědnosti člověka za svá rozhodnutí. Navíc podle Frankla se člověk vždy někomu zodpovídá a nejvyšší autoritou je zde svědomí, pod kterým chápe duchovní nevědomí, které je člověku vlastní. Můžeme říci, že větší svobody může člověk dosáhnout pouze tehdy, převezme-li plnou odpovědnost za sebe, za své činy, za své volby. Člověk se dokáže v příštím okamžiku vědomě rozhodnout, co udělá, a toto rozhodnutí uvést v život. Z toho vyplývá, že člověk má na jedné straně svobodu volby toho či onoho rozhodnutí a na druhé straně odpovědnost za toto rozhodnutí, což implikuje odpověď na hlavní otázku lidské existence: proč? A zde můžeme hovořit o procesu hledání konkrétního člověka po smyslu jeho současné existence ve světě, který je zase plný příležitostí k nalezení tohoto smyslu. Jak však řekl V. Frankl, hledání smyslu je jen polovina úspěchu, který je nyní třeba realizovat vhodnými činy. Člověk jako vědomá bytost může plánovat a dělat něco ve světě a proměňovat možné ve skutečné. Ale má také právo neuvědomovat si, co má na mysli. Jakékoli jednání člověka vede ke změně jeho vztahu ke světu. To znamená, že v důsledku jeho jednání se člověk v každém případě vyvine, ale pak.