Od autora: Článek byl napsán pro časopis „Psychologie a já.“ Jedním z nejsilnějších strachů, které jsem měl před odjezdem na cestu kolem světa, byl strach že na světě bylo více „zlých“ lidí než „dobrých“. Představte si mé překvapení, když jsme téměř v každé zemi potkali obrovské množství nesobeckých lidí. První překvapení přišlo od mých krajanů. Na samém začátku naší cesty, nedaleko Ivano Frankovsk, nám upadl tlumič výfuku a kluci v dílně opravili naši poruchu prostě proto, že na ně zapůsobila myšlenka naší cesty. Pak byla Itálie, další porucha a úplně cizí člověk nám dovolil bydlet v jeho domě, používat auto a všechno, co měl. Když v Argentině uprostřed pouště upadlo kolo, lidé se zastavili a nabídli vodu, jídlo, možnost telefonovat a jakoukoli pomoc, protože si uvědomili, že pobyt v poušti je nebezpečný. Nezáleželo na tom, zda to bylo Německo, Brazílie, Peru, Mexiko, USA nebo Rusko, život nás neustále konfrontoval s lidmi připravenými pomoci. Na konci cesty jsme se začali přistihovat, jak sami přicházíme na pomoc viděl, že člověk má potíže. Ale zpočátku jsme byli velmi překvapeni takovou odezvou. Často jsme měli podezření, že ve skutečnosti má všechno nějaký důvod a že po nás pořád něco chtějí. Velmi mě zaujala otázka: Proč je tak těžké věřit lidem? Co nám brání svobodně přijímat podporu? Začal jsem chápat důvody té nedůvěry. A zjistil jsem několik velmi zajímavých skutečností, které, jak se mi zdá, do značné míry vysvětlují lidskou nedůvěru a podezíravost V psychologii existuje něco jako „základní důvěra“, která se u dítěte vytváří v prvním roce života. Tento koncept zavedl americký psycholog E. Erikson. Věřil, že rozvoj pocitu důvěry v druhé lidi a svět závisí na kvalitě mateřské péče, které se mu dostává. Existuje mnoho studií, které potvrzují jeho hypotézu a také naznačují, že první dny života dítěte jsou obzvláště důležité při vytváření tohoto pocitu, když je ve zvlášť silném stresu. K rozvoji důvěry, že světu a lidem lze věřit, potřebuje od prvních vteřin života matku, která se stará a miluje každý okamžik. Pamatujete si, co se dělo v našich porodnicích? Ihned po porodu bylo miminko matce ukázáno na dálku a odneseno ke zvážení, změření, kontrole; Přinesli ho až po 2 hodinách na krmení a zase odnesli. Představte si, miminko leží, má strach, je mu zima, možná má hlad a ještě k tomu mokro. Jediný způsob, jak může ovlivnit svět, je křičet. Předpokládá, já pláču, máma slyší a odstraňuje všechny potíže. Ale pak na jeho pláč nikdo nepřijde a on pochopí, že svět je hrozný a nic se nedá změnit, ať by si člověk sebevíc přál. Je tam monstrózní pocit bezmoci. Není proto divu, že od té doby je pro nás velmi těžké uvěřit, že je někdo připraven volat o pomoc. Dalším psychologickým faktorem ovlivňujícím utváření „základní důvěry“ je vzdělání. Pamatujte, jak matky vychovávají naše děti: nechoďte tam - strýc někoho jiného to vezme, neutíkejte - je tam blázen. I písničky: „Nelehej si na bok, přijde malý šedý top a kousne tě na bok...“ Děti se zpočátku rodí s plnou důvěrou, že vše kolem nich je zajímavé a bezpečné. A teprve pak si postupně začínáme uvědomovat, že existuje i nebezpečí. Zajímavé je, že obyvatelé Jižní Ameriky jsou mnohem otevřenější a přátelštější než Slované. Ženy tam sice také rodí v porodnicích, ale podle mě máme obrovský rozdíl ve výchově. Například v Argentině jsme byli ohromeni tím, jak moc rodiče svým dětem dovolí. Tříleté dítě a její osmiletý bratr hrají fotbal na silnici ve 2:00. Rodiče se o ně přitom vůbec nebojí a nekontrolují, co dělají. Jsou přesvědčeni, že děti by se měly vše naučit z vlastní zkušenosti. Je to pro nás divoké, ale přemýšlej o tom, zlato!