Od autora: O díle S. Freuda „Beyond the Pleasure Principle“ Princip slasti (Lustprinzip) je navržený tak, aby snižoval množství excitace v duševním aparátu na minimum možné. Je třeba poznamenat, že minimální možná úroveň není vůbec nulová, ale zcela určitá (byť nevypočitatelná) úroveň právě tato skutečnost přítomnosti nenulového přebytku, určitého základního náboje, činí subjekt vždy; ochotný předmět. Ať už dojde k jakémukoli uvolnění, subjekt si vždy může přát víc. (Tento moment je spojen s dalším freudovským konceptem - konceptem „primárně potlačeného“). Freud mluví o napětí, s nímž je nelibost spojena (Nechtíč), ve skutečnosti o volání imperativu Lustprinzip omezit nelibost na určité úrovni. Nejméně ze všeho Freud poukazuje na přímou úměrnost mezi změnami úrovně vzrušení a pocity slasti a nelibosti. Nezapomínejme na složitost a nejednoznačnost tohoto vztahu. Princip stálosti je v práci definován jako ekonomický základ Lustprinzip, ze kterého je odvozen. Freud varuje, že je nesprávné říkat, že princip slasti řídí průběh duševních procesů, protože v tomto případě by všechny naše aktivity měly vést ke spokojenosti nebo odvádět od nelibosti, a tento přesný obraz v každodenním životě nepozorujeme. Freud proto hovoří pouze o „silné tendenci“ k dominanci principu slasti, která se dostává do konfliktu s jinými silami, o nichž bude řeč níže. Výsledek této konfrontace tedy nebude vždy odpovídat principu slasti, už jen proto, že stále existuje vnější svět, který s principem slasti zachází zcela nesympaticky, aniž by s ním vůbec počítal. A protože vnější svět subjekt neuznává, subjekt jej musí rozpoznat, což se projeví inhibicí Lustprinzipu, jeho odložením ve prospěch principu reality. To ale není hlavní důvod nespokojenosti. Je mnohem blíže základům subjektu, totiž v štěpení a konfliktech samotného psychického aparátu, jehož veškerá energie nakonec pochází z pohonů. Ale není jen jedna atrakce, jak víme, je jich pět (podmíněně sem zařaďme tu genitální, i když je to jedna z virtuálních). A ne všechny tyto pohony jsou vzájemně konzistentní, navíc nejsou všechny rozvíjeny rovnoměrně a hlavně jsou dílčí, to znamená, že pro žádný z pohonů není možná přímá cesta k uspokojení. Tento základní rozpor poskytuje počáteční, nenulovou úroveň libidinálního napětí diskutovanou výše. Freud na příkladu represe ukazuje, jak se možnost slasti mění v nelibost, čímž odhaluje celou podstatu neurotické slasti: „každá neurotická nelibost je podobným druhem slasti, kterou nelze jako takovou vnímat reaktivní stav, má mnoho společného s hysterií strachu, tato shoda se však omezuje na polymorfismus klinických projevů a psychogenní (anorganickou) povahu poruchy, hysterii však předčí závažností subjektivního utrpení, nedostatkem demonstrativnosti, teatrálností. v chování a přítomnost depresivních příznaků Freud rozlišuje Angst (úzkost, strach), Schreck (strach) a Furcht (strach). Strach je očekávání (nemusí mít předmět), strach vždy předpokládá předmět, ale strach se vyznačuje svou náhlostí. Největší obtíž v pochopení je strach a to je jeho topologická struktura. Je to velmi složité a Lacan má skutečně pravdu, když říká, že úzkost nikdy neklame. Proč nepodvádí? Protože kde je úzkost, tam je vždy podvod. Strach vždy ukazuje, že něco skrývá. Již od útlého věku jsou první dětské strachy žádostí o lásku k Druhému. Dítě se bojí, že ztratí předmět lásky, ne temnoty. OnHromů se samozřejmě nebojí, utíká s rodiči do postele, k tomu potřebuje hrom, tmu, nebo jiný vtip. Strach je vždy výsledkem přemístění a kondenzace; není to primární, nemusí to být vůbec afekt, ale nějaký jiný kanál (reprezentace) pro afekt. Úzkost vždy klame. Jiná starost není. Je zde úzká souvislost s touhou po smrti, o které si povíme později. Takže strach způsobuje hysterii, ale ne traumatickou neurózu; ve strachu, píše Freud, existuje něco ochranného, ​​tedy strach doslova chrání před strachem. V souladu s tím strach také pomáhá chránit před neurózou způsobenou strachem. Sny pacientů s traumatickou neurózou, s tím, co se nyní nazývá PTSD, čas od času vrací subjekt k minulému traumatu-strachu (konfrontaci se smrtí?). „Flashbacky“ dělají totéž, vzpomínky, které někdy dosahují úrovně halucinačního realismu. Sny jsou podle Freuda naplněním touhy. Co je to za touhu, kvůli které se pacient probouzí ve studeném potu? Ano, musíme uznat, je to touha a nedá se s tím nic dělat. Nebo, jak poznamenává Freud, je třeba upustit od pravidla, že sny jsou splněním přání, a předpokládat, že tento typ snu je navržen tak, aby se vyrovnal s nedostatkem strachu, kvůli kterému se zase rozvinula traumatická neuróza. Pokud by totiž psychika jednala logicky, podle principu slasti, traumatické vzpomínky by byly zapomenuty a neopakovaly by se ve snech. Troufnul bych si uvést příklad rodící ženy, která křičela bolestí a slibovala si, že už nebude opakovat všechnu tu hrůzu. Samozřejmě ne všechny ženy si to myslí, ale většina zažívá porodní bolesti. Ale čas plyne, dítě roste a žena znovu otěhotní. Nepamatuje si svou bolest. Nemá klišé sny o porodu. Pohled na porodnici v ní nevyvolává příval živých vzpomínek a opakovaných zážitků bolesti a trápení. Proč, uvažoval Freud, je pacient s traumatickou neurózou fixován na své trauma? Freud pak uvádí příklad spontánních dětských her s házecími hračkami - hru „fort da“ S pomocí této hry se zdálo, že dítě samo vyhnalo matku, nebo se ujal iniciativy, když rozehrál situaci frustrace. do vlastních rukou, z pasivního účastníka se stal aktivní tvůrce a vykonavatel osudu Všechno by bylo v pořádku, ale hra pokračovala znovu a znovu. Proč dítě hru opakovalo? Koneckonců, pokud svou pomstu „předvedl“ – například symbolicky vykopl matku, co ho pak nutilo opakovat to znovu a znovu? Moje dcera, když jí byl asi rok, hrála podobnou hru. Po odstavení (aspoň jsem to tak spojil) jsem získal zvláštní zájem o míčky a vše kulovité. Její první slovo bylo „myaka“ – tak nazývala všechno kulaté, od tlačítka po lampu. Kuličky tvořily 99 % jejích hraček, protože nic jiného jí nedělalo radost. Přistoupila tedy k posteli a strčila pod ni míč, zatímco žalostně opakovala „myaka“. Pokud byl někdo v pokoji, většinou vytáhl a vrátil jí hračku, kterou opět hodila pod postel. Pokud jí míč nedali, strčila do něj jiný. Sama je nemohla získat, i když se snažila. Je zajímavé, že mi později někdy říkala „myak“, přestože ve většině případů stále říkala „tati“. Nejpůsobivější bylo, že když mě viděla přicházet z práce, běžela ne ke mně, ale k míči, vzala ho a teprve potom ke mně přišla a s obdivem opakovala „myaka“. Co tedy dítě dělá? Opakuje frustraci, opakuje neúspěch, nedostatek. Právě kolem označujícího tohoto nedostatku se tvoří subjekt. Nedostatek, „narcistická jizva“ (primární známka podle Lacana) se stává jádrem, zatímco opakování se stává formováním subjektu, jeho pokaždé neúspěšné sebereprodukce. Princip obsedantního opakování je tedy zamýšlen tak, aby „udělal“ předmět kolem nedostatku, ale nedostatek v předmětu je rozdělen, jako nedostatek nedostatku. Dítě miluje sledovat stejnou karikaturu, poslouchat stejnou pohádku. Ne nový, ale stejný, ve kterém zná každý detail nazpaměť..