Od autora: Lekce 1. Strhující devadesátá léta a vyděračské dívky. Jak dobře to všechno skončilo. Lidé jsou laskaví a vědí, jak odpouštět. Naučil jsem se, že mi důvěřují a odpustí mi i ty nejstrašnější hříchy. A proto byste to neměli dělat. Úvod bude takový. V dnešní době se hodně mluví o tom, co se děti ve škole učí nebo neučí, jestli je trápí nebo ne, jestli je škola potřeba nebo proč, co je to alternativní vzdělávání a tak dále. prvňáčci přicházející do tříd hrají psychoterapii, maminky si odsouzeně stěžují, že úkoly s prvňáčkem se musí dělat až do 23 hodin... Rodiče předškoláků, vyděšení, že dítě není zralé do školy! jak se mu tam bude žít! co dělat! Ne, to vše mě nemotivovalo k vědeckému výzkumu. Ne a ten poznatek se ke mně nedostal. A také jsem „najednou“ nechápal, jak žít v současných podmínkách. A moje myšlenky mě nevedly k závěru, že škola je zlá nebo není zlá. Že by mělo být jen domácí vyučování, jen oddělené třídy pro chlapce a dívky (i když se mi tato myšlenka velmi líbí a mám k ní blízko). Moje paměť mě užitečně začala vyzývat, abych se ponořil do školních let a zhodnotil, zda je pro mě škola užitečná a jak moc. Škola mi byla užitečná. I když nazpaměť si pamatuji jen jednu báseň. Nedokážu vysvětlit, co je sinus, kosinus nebo integrál. Měl jsem moc rád chemii - ale i odtamtud si pamatuji jen slovní spojení "lakmusový papírek". Přemýšlel jsem o tom. Co tedy zbývá? Ukázalo se, že škola mi dala mnoho důležitých lekcí. Ale to nebyla každodenní cvičení různých myšlenkových pochodů. Nejvýraznějších lekcí bylo možná sedm. Ano. Takže za jedenáct let školy je jen sedm vyučovacích hodin. Lekce 1. Šikovná devadesátá léta a vyděračské děvčata Musím říct, že jsem nebyl nejjednodušší dítě, i když jsem byl chytrý a inteligentní (přímý áčko na základní škole). Navíc načasování bylo tak akorát – zrovna byla revoluce, šel jsem do první třídy, najednou rodině začaly docházet peníze, něco se nenávratně změnilo, bylo mi sedm let. Mému příteli je osm. Nevím, jak se to stalo - jestli to byla závist bohatších dětí, jednotvárné jídlo nebo oblečení, nebo lákavý stánek s čokoládami a žvýkačkami přímo před branami školy... Prostě jsme začali přemýšlet, jak získat peníze a koupíme si čokoládovou tyčinku... Nevinná dětská touha! Bylo zbytečné žádat rodiče o peníze V té době nebyly školní šatny zavřené, přišli jsme, pověsili kabáty a bundy a šli do vyučování. Z nějakého důvodu jsme se s přítelem rozhodli, že když něco najdeme v kapsách oblečení někoho jiného, ​​bude to právem naše. A tak jsme se pustili do práce. Děti měly v kapse drobné a sbíraly je. Najednou nacházíme klíč v jednom plášti. Ano, ten samý klíč na šňůře do bytu, který by vám měl viset na krku, ale z nějakého důvodu skončil ve vaší kapse. V té době lidé o dvoukřídlých dveřích moc nepřemýšleli a jediné, které existovaly, měly jeden zámek, pomysleli jsme si! A přišli s plánem. Napsali jsme si poznámku (odkud se ten nápad vzal? Už jste viděli dost filmů?) podle nejlepších tradic moderní detektivky, ve kterém jsme řekli, přinesete nám peníze a my vám od nich vrátíme klíč. Dali si lístek do kapsy kabátu, vzali klíč a spokojeni sami se sebou šli po škole domů. Druhý den ráno nepřišla do školy dívka, do jejíhož kabátu jsme dali poznámku, naše spolužačka. Její matka zavolala naší učitelce a vše řekla. Dívka zůstala doma, protože... Přirozeně neměla klíč k uzavření bytu a žádný náhradní klíč, musím říct, že jsme byli tímto vývojem událostí velmi překvapeni, protože vše mělo jít podle našeho plánu bez selhání udělal učitel? Nepřísahala. Nedělal jsem si starosti. Nevyhrožovala policií ani nevolala rodiče do školy. Nějak věděla, že by to neměla dělat. Byla to lekce. Řekla to celé třídě.