Každý má chvíle, kdy nás nějaký vnitřní hlas vytrvale ujišťuje, že jsme ze všeho unavení, nesmyslná práce nás ubíjí, domácí povinnosti nás tlačí, chceme od všeho pryč, nic nedělat , nic, ideálně nikdy, nikdy. Tedy dva dny, déle, po kterých – i při absenci práce a jiných vnějších tlaků – porušíme slib lenosti a začneme se něčím zaměstnávat a cyklus se tak či onak opakuje abychom si však život užili, čím více hledáme přímé potěšení, tím méně ho přijímáme. Naše nevědomí k tomu přistupuje velmi ironicky – tím, že děláme, co se nám líbí, získáváme potěšení, ale jen do té doby, než to děláme pro potěšení. Frankl na to upozornil a vyslovil předpoklad: přesuneme-li pozornost od potěšení ke smyslu, budeme si moci znovu užívat to, co děláme, jak se ukazuje, metoda funguje, ale jen do té doby, než začneme hledat smysl: jak a potěšení, to nám uniká, jakmile se na to soustředíme. Netřeba dodávat, že v tomto procesu není mnoho potěšení. Yalom viděl další možnost: zapojit se. Podle jeho názoru, dokud se plně neoddáme tomu, co děláme, a některá naše část nebude hledat buď potěšení, nebo smysl, nebo něco jiného, ​​nezískáme nic jiného než nespokojenost Praxe: Dr. Christopher Shea se rozhodl zjistit, proč si lidé vybírají dělat něco, i když se jim to nezdá smysluplné nebo příjemné. Jeho experimentu se zúčastnilo 98 lidí, kteří museli vyplnit dva dotazníky. Po vyplnění prvního byli informováni, že druhý se teprve připravuje, a že na něj budou muset čekat 15 minut, byli požádáni, aby odevzdali první část dotazníku – buď na sousední úřad, nebo do kanceláře v jiné budově - ve vzdálenosti cca 15 minut chůze. V obou případech dostali bonbóny – jednoduše za vyplnění dotazníku. Někteří ze subjektů řekli, že ve vzdálené kanceláři byla další cukrovinka, ale nebylo známo, zda byla lepší nebo horší stráví 15 minut svého času a dosažení další skříňky se dostane nad 50 % (v případě stejných bonbónů zůstala pravděpodobnost pod 50 %). Navíc takový nárůst nelze vysvětlit potěšením - protože o druhém bonbónu zatím není nic známo, ale ten první se už líbí, jak se ukázalo, účastníci, kteří trávili čas v jiné kanceláři (bez ohledu na to, zda šli pro další cukroví nebo jim o druhém cukroví nic neřekli) měli lepší náladu ve srovnání s těmi, kteří během těchto 15 minut nic neudělali, aby Shi konečně eliminoval vliv cukroví, provedl druhou sérii na jiné lidi: v ní, polovině bylo řečeno, že by měli 15 minut sedět a nic nedělat, dokud jim nepřinesou druhý dotazník, polovině - že by si měli vzít první dotazník do back office. Výsledky zůstaly stejné: „chodci“ měli lepší náladu než „líní“. Samozřejmě, že každý dostal bonbón Z experimentu vyplývá jak pro existenciální psychology samozřejmý závěr, že zapojení nás dělá šťastnějšími než lenost, tak neméně zřejmý závěr, že si, bohužel, vždy nevybíráme, co je pro nás lepší : někdy, upřímně, je lepší nemyslet, ale nechat se prostě žít. Jak napsal Wittgenstein, „řešení problému života je vidět ve zmizení problému“ http://www.istrigin.ru/287