Proč je nemožné chtít milovat? Za prvé, každý člověk skrývá pod láskou něco jiného. A tady je důležité si ujasnit, co přesně vlastně chce. Za druhé, není možné chtít milovat, protože ještě nevíme, co pro druhého účastníka znamená „oni mě milují“. Proto samotná fráze „chci milovat“ je ve skutečnosti „chci přijímat lásku“. A zde opět narážíme na abstrakci. Co pro tohoto člověka znamená „přijmout lásku“? Jak zjistit, zda je spokojený a dostává či nedostává dostatek Pod touhou po lásce se vždy skrývá potřeba něčeho: být opečováván, něhy, náklonnosti, pozornosti. Ten, kdo v sobě nosí lásku, ji dává. Ten, kdo je přítulný, je pohlazení. Kdo miluje svět, ten ho miluje. Snít o lásce je snění o neuspokojené potřebě a já chci hodně žízně a... prázdnoty. Každý, kdo chce lásku, velmi často končí v spoluzávislém vztahu. Podívejme se, jak se to stane. "Vymyslel jsem si tě sám - budu na tebe myslet sám" "Chci uspokojit svou touhu natolik, že musím stvořit dalšího člověka" "Šíleně se chci zamilovat, milovat, jsem připraven dát náklonnost , teplo, péče, ale nikdo to nebere - tak možná opravdu chceš tohle všechno vzít a nedat to pryč?" "Nechci vidět skutečného muže - proč?" kdo je zodpovědný, spolehlivý, stabilní, milý, sexy, ale z nějakého důvodu potkávám stále více lidí, kteří jsou mi víc podobní.“ Tato anekdota je dobře popsána jako kompenzační model vztahů, kde hledáme v partnerovi to, co naši rodiče nám nedal nebo co v sobě nejčastěji nemáme. Na principu žízně a nedostatku. Zároveň se nám zdá, že žízeň být milován je touha dávat lásku. No, tohle je past, kterou mozek vytváří. Pod touhou po lásce se často skrývají jednoduše potřeby náklonnosti, pozornosti, sexu, péče, podpory a touhy přenést na někoho zodpovědnost za mnohé věci ve svém životě Skutečná potřeba milovat se realizuje bez zběsilého hledání za předmět lásky v podobě péče o druhé, o sebe, o blízké, o ty, kteří to potřebují. Zběsilé hledání manžela/manželky/sexuálního partnera/vztahu je vždy pláčem o prázdnotě, pláčem - dej mi, konečně mě uspokoj. Je to prakticky pláč dítěte, které opravdu chce jíst V spoluzávislých a destruktivních vztazích vše spočívá na falešném obrazu v hlavě závislého. Kdo vlastně vytváří tento obrázek? Mnozí odpoví, že je to partner, ale ne. Na samém začátku se partner skutečně může snažit být lepší, ale v počáteční fázi se snaží všichni účastníci vztahu. Jde to docela rychle pryč. Zdálo by se, že je konfrontována s realitou, existují fakta o negativním vztahu a ona potřebuje odejít, ale neodchází, ale stále vidí svého partnera stále ideálněji. Proč závislý nechce vidět skutečná fakta , činy a mozek tvrdošíjně dlaní „tady je pro mě?“ pomohl tehdy a pak, to znamená, že je dobrý“ a tvrdošíjně zapomíná na negativní fakta. Proč v závislých vztazích snový obraz zastiňuje skutečného člověka? A vy chcete, aby váš partner byl tímto snem tak moc, abyste dostali to, co chcete, že závislá osobnost promění skutečnou osobu v jeho hlavě v ideál. Proč závislý potřebuje tento falešný ideál? A aby nečelil bolesti ze ztráty, zklamání, vzteku. Koneckonců, budete se s tím muset vypořádat a už teď je málo síly. A psychika se chrání – dává iluze, vrací vás do příjemných chvil, například se chcete v životě na někoho opravdu spolehnout. Je to pochopitelná touha, je skvělé, když máte milovanou osobu, na kterou se můžete spolehnout. A tak se taková holka seznámí s klukem, začnou si povídat a chodit. Ale nespěchá, aby jí nabídl podporu, neusiluje o to, aby byl její život klidnější, jednodušší. Má s ní rád sex, ale neví, co chce, je nestálý, proměnlivý. Jak v něm viděla oporu? Svou touhu bere jako oporu. A ze své touhy začne do sebe tahat všechna fakta, kde jí alespoň trochu pomohl, soucítil, objímal, zachraňoval, mazlil, přijímá pár faktů za svou touhu poskytnout jí podporu a spolehlivost. V)