Od autora: zveřejněno na webu (Povídka o ženě (souhrnný obrázek), jejíž dítě začalo brát drogy) ... „Já nechápu, proč se můj syn tak dramaticky změnil: někoho stáhl, skoro se mnou nemluví, nic nesdílí... Je tak těžké s ním komunikovat... čekám, až přijde z diskotéky. Proč jsem ho tam nechal jít? Sedím a trápím se. Pravděpodobně mě nechala jít, protože jsou propuštěni i další, tak jsem se rozhodl... Už mě nebavilo poslouchat: „Každý má dovoleno... Jsem jeden vyvrhel!“ Přišel... Je to zvláštní: oči jsou nějak jiné, cizí oči, není v nich žádné teplo, vůbec ne, ale je v nich žíravá výzva. Mluví se mnou, jako by se chtěl pohádat. Zajímalo by mě, proč to potřebuje? Pokusila se ho obejmout a tiše k němu přičichla. Vyhýbal se objetí, ale dokázal si všimnout, že nic necítí. A přesto s ním něco není v pořádku... Ale co? já tomu nerozumím. OK. Hlavní je, že je doma a zítra se probudí a všechno bude jako dřív.“ To byl začátek cesty, nové cesty pro matku a syna. Tato cesta se jmenovala "Cesta ze závislosti."... "Dlouho jsem nechtěla věřit, že moje dítě bere drogy." Všimla jsem si, že se změnil, ale vinila jsem to dospívání. Nechápala jsem, proč vždycky vypadal unaveně a chtěl pořád spát. Jednoho dne jsem se rozhodl strávit noc v jeho pokoji, celou noc sebou ve spánku škubal, jako by trpěl křečemi. Druhý den ráno řekl, že měl noční můry. Věřil jsem, že jeho ruce byly pokryty jizvami neznámé etiologie. Syn se zmínil o kousnutí hmyzem. A tady jsem tomu uvěřil. Co jsem mohl dělat? Proč jsi nespustil poplach? Ostatně vždy jsem byla pečlivá matka. A pokud bylo něco v nepořádku s mým dítětem: bolelo mě břicho, začalo mě píchat v boku, okamžitě jsem zavolala záchranku nebo běžela k lékaři. A tady jako by si nevšimla změn u svého syna, nebo si toho možná všimnout nechtěla? Uklidnila se: nekouří, nepije alkohol – co ještě potřebuješ?! O drogách jsem ani nepřemýšlel. Proč jsem si nemohl myslet, že můj syn může užívat drogy? Kdybych se vzpamatoval dříve, možná by se teď nic nestalo Pro mě jsou drogy něco strašného, ​​smrtícího, zabíjejícího, z čehož nebude spása. Věřil jsem, že ten, kdo je používá, dělá něco ostudného a nechutného. Že narkomani jsou rozpustilí lidé, asociální živly, asi proto jsem nechtěl věřit, že by se můj syn mohl stát stejným. Tak jsem dělal, že jsem si ničeho nevšiml. Zdálo se mi, že když si toho nevšimnu, nic zlého se nestane. Nasadil jsem si klapky na oči a dlouho v nich seděl. Pak mě zavolali do ústavu, kde studoval můj syn. Ukázalo se, že nechodil na kurzy déle než měsíc. Tehdy jsem konečně cítil potíže. Okamžitě jsem si všiml všeho: že se mi změnily oči, našel jsem spálenou lžíci, kde se vařil heroin, poblíž jsem našel svíčku. Okamžitě jsem si vzpomněl na peníze, které nám byly údajně ukradeny. Hádanky se tedy sešly, jak je to možné! Proč se to stalo mému synovi?! Jsem špatná matka? co se teď stane? Koneckonců, tohle je konec: všechno dobré už jsme v životě měli a nic víc se nestane. To je ono... život skončil?!...“ EPILOG Chci hned říct, že v této rodině bylo ještě hodně dobrého. S nemocí se vyrovnali. Ano, přesně s tou nemocí. Chemická závislost je nevyléčitelné, chronické, progresivní onemocnění. A toto si musíme pamatovat. Nejsou žádní bývalí narkomani ani alkoholici. Jsou lidé, kterým se říká „uzdravující se“ nebo lidé, kteří jsou v „čistotě“. Znám narkomany, kteří jsou „čistí“ déle než 10–15 let. A vždy si pamatují, že se mohou kdykoli „zlomit“ Rád bych rodičům řekl následující slova: všimněte si změn u svých blízkých, bez ohledu na to, jak děsivé to pro vás může být. Čím dříve pomoc vyhledáte, tím lépe pro všechny. Neobviňujte se z toho, jak se věci takhle vyvinuly. Nebyli jste to koneckonců vy, kdo nutil dítě sebrat injekční stříkačku. Za svou spotřebu je zodpovědný on sám. Netrhej si vlasy.