Od autora: Článek vyšel v novinách "Zlaté schodiště" KDE JE DOBŘE Hlavním rysem každého živého tvora je snažit se tam, kde se cítí dobře. To je typické i pro jednobuněčné organismy. Améba se například vyhýbá alkalickému nebo kyselému prostředí, které je životu nebezpečné, a snaží se o prostředí obohacené živinami. Člověk není výjimkou. Pro každého z nás je charakteristická tato věčná touha po něčem dobrém. Tedy tam, kde nás čeká pohodlí, útulnost, klid a radost. Pro mnohé je toto „dobro“ definováno jako neřešitelný kompromis mezi svobodou a láskou. Svoboda a láska, krása a harmonie jsou skutečnými významy a nejvyššími hodnotami každého rozumného člověka, díky nimž je náš život zajímavý a smysluplný. Je dobré tam, kde je láska a svoboda. Zdá se mi, že všechna velká učení o lidské osobnosti, jeho zralosti a štěstí tak či onak přebírají prioritu jednoho z těchto hlavních směrů. Učení S. Freuda o struktuře a hnacích silách osobnosti je tedy založeno na kategorii „libida“, kterou lze interpretovat jako „životní sílu lásky“. Jeho nejbližší žák a další oponent A. Adler přitom staví svůj systém na kategoriích překonávání komplexu méněcennosti a moci. A to nás jednoznačně vede k vektoru svobody. Klientsky orientovaná psychologie C. Rogerse je založena na síle lásky a hlavním cílem Gestalt terapie je, aby subjekt získal skutečnou odpovědnost za vše, co se mu děje, předpokládá spoléhání se na sílu osobní svobody. Je třeba tvrdit, že osobní síla člověka je postavena na základě neustálého řešení stále složitějšího rozporu mezi jeho touhami po lásce a svobodě. Přitom, jak se mi zdá, se tato dialektika projevuje již v základních charakteristikách po sobě jdoucích věkových fází lidského vývoje. Pro kojence je tedy charakteristická emocionální dominance spojená s komunikací mezi dítětem a matkou, zatímco rané dětství je charakterizováno dominancí objektivního, navenek orientovaného poznání světa. Následující období předškolního dětství je opět zaměřeno na rozvoj emocionální sféry jedince, spojený s intenzivním rozšiřováním komunikativní sféry předškoláka. A další stupeň základní školy opět přeorientuje nyní školáka na vědomosti. A tak dále.... Následující vzorce jsou snadno odhalitelné: pro plný rozvoj člověka jako jednotlivce je důležité, aby plně prošel „obdobími lásky“ a „obdobími svobody“. V extrémních případech tedy můžeme podmíněně mluvit o „muži lásky“ a „muži svobody“. Jedná se o jakousi škálu sémantické orientace a osobní identity. Pro „muže lásky“ je důležité vidět hlavní významy svého života ve vztazích a pro „muže svobody“ - v úspěších. Ve skutečnosti je tento paradox pouze momentem růstu, rozvoje člověka, jeho formování jako jednotlivce a jeho získávání osobní moci. Tam, kde dochází k paradoxu, se vždy ukáže vzorec vyššího, generativního řádu. Je jasné, že láska a svoboda jakožto nezávislé sémantické vektory společně tvoří „prostor osobní síly“. Jde, obrazně řečeno, o systém souřadnic „X“ a „Y“, vytvářející rovinu, jejíž každý bod je momentem „Tady a teď“ Na základě chápání životního prostoru jako fenoménu osobní síly, existující v sémantických souřadnicích lásky a svobody lze učinit velmi důležitý předpoklad týkající se kvality života člověka. Této problematice byly věnovány dva předchozí články (ZL č......). Tento předpoklad zní takto: kvalita života člověka je určitou funkcí uspokojení jak potřeby lásky, tak potřeby osobní svobody. Pouze v kombinaci těchto dynamických sil je možné, aby člověk plně prožil okamžik „tady a teď“. Neboť pokud se člověk soustředí hlavně na smysl osobní svobody, pak nakonec dospěje k osamělosti. Ale co když je to pro něj priorita?.