Analogicky s fyzickým tělem můžeme mluvit o přítomnosti mentálního těla v člověku. Fyzické a duševní tělo jsou určitým způsobem propojeny. Pokud se něco stane jednomu z nich, okamžitě se to dotkne druhého. Lékaři a psychologové představují dva extrémy upřednostňování jednoho před druhým. Pokud je člověk nemocný, tak je z pohledu lékařů potřeba léčit tělo. Psychologové mají tendenci věřit, že nemoci jsou důsledkem psychických problémů. Tak či onak, jakýkoli fyzický symptom v sobě nese informaci o psychickém problému. Skrytá touha člověka, která nenachází cestu ven do objektivní reality, začíná používat své tělo jako součást této reality a projevuje se v ní. Na druhou stranu i drobné plastické operace mohou způsobit vážné změny v lidské psychice. Před několika lety právníci v jedné zemi pracovali s neobvyklou žalobou, kterou podal klient v jednom z center plastické chirurgie. Po operaci na úpravu tvaru nosu se přestala v zrcadle poznávat. Operace se přitom podle specialistů i nezávislých pozorovatelů podařila a žena se stala fyzicky přitažlivější. Několik měsíců po operaci se však cítila stále hůř, nálada jí klesla a začaly deprese. Zdálo se jí, že se změnou vzhledu se v ní začalo nenápadně něco měnit, stala se sama sobě cizí. Obvinila chirurgy, že ji „nevarovali, že se stane jiným člověkem“, stejně jako fyzické tělo má určité fyzické potřeby (jídlo, voda), existují i ​​potřeby duševní. Patří mezi ně potřeba uznání, intimity, lásky atd. Duševně zdravý člověk je ten, kdo si uvědomuje své potřeby a uvědomuje si je. Z tohoto pohledu štěstí jako prožitek vzniká v okamžiku uspokojení potřeby. Ale štěstí není trvalé. Po uspokojené potřebě vzniká další a tak dále. Pokud člověk ignoruje touhu, pak se „zasekne“ a zabrání naplnění dalších. Bez ohledu na to, co člověk dělá, neuspokojená touha mu neumožňuje být úplně šťastný. Je jasné, že když jsou narušeny fyzické touhy člověka, začne trpět. Ale totéž se stane, když je psychická touha zablokována. Pouze, na rozdíl od fyzických potřeb, tyto potlačené touhy nejsou vždy rozpoznány samotným člověkem, protože mohou odporovat existujícím morálním normám dané společnosti. Je to stejné jako mít například žízeň, ale myslet si, že pití je neslušné. Co se člověk pokusí zbavit tohoto utrpení. Ale bez znalosti důvodu bude těžké se ho zbavit. Člověk cítí, že něco chce, ale nerozumí tomu, co. Nastává situace, kdy člověk, aby se nějak uklidnil, přijde na to, co by mohl chtít. O své skutečné touze nemá ponětí, ale myslí si, že ví. Dosáhne toho či onoho cíle, ale pocit nespokojenosti zůstává. Dělá třetí věc - opět to není totéž. Stav, kdy staré skryté, ale silné touhy (například touhy z dětství) narušují stávající chování dospělých, se nazývá neurotický. Neurotik je člověk, jehož duševní potřeba je narušena, ale neví, co to je. Neuróza je založena na silné skryté touze a silnějším vnitřním zákazu jejího uvědomění. Bez speciálních psychologických postupů a o samotě je velmi obtížné dosáhnout těchto skrytých tužeb. Tento problém se v různých psychologických školách řeší různě. Psychoanalytický přístup se více zaměřuje na důsledné rozšiřování hranic sebeuvědomění člověka prostřednictvím vzpomínek na jeho život, zejména dětství. Například silná láska muže k matce diktuje výběr manželského partnera, který je podobný jeho matce. Freud věřil, že člověk, který si pamatuje své dětství, se uzdraví. V Gestalt přístupu je kladen důraz na identifikaci skrytých tužeb v lidském chování.