Od autora: Vidět skutečné pokání a úplné přehodnocení života. Vnímejte, jak se mu v krku zvedá knedlík a ochutnejte sůl slz, které čistí jeho duši. K natočení rozhovoru s tímto mužem trvalo šest měsíců jednání s vězeňskou správou. V článku o filmu „Human“ a o tom, co nás dělá lidmi, mě před dvěma lety zaujalo dílo francouzského fotografa a režiséra Yanna Arthuse-Bertranda – jeho film „Human“. Režisér navštívil zhruba šedesát zemí světa a provedl více než dva tisíce rozhovorů. Detailní záběry tváří lidí, jejich emocí, myšlenek na spravedlnost, hrůzy války, diskriminace a naopak úžasné pohledy na naši planetu z horkovzdušného balónu. Hned první rozhovor, čtyři minuty po filmu, mě zaujal a otřásl mnou natolik, že jsem musel stisknout pauzu a dýchat. Pak se na to ještě párkrát podívejte a ještě dýchejte Muž, který jako dítě zažil bití od svého nevlastního otce, si vytvořil zkreslenou představu o lásce. Když vyrostl a byl doživotně uvězněn, dostal šanci dozvědět se pravdu. Dostal odpuštění a lásku od ženy, která měla všechny důvody ho nenávidět. Jak? - Ptám se tě. Jak můžete odpustit člověku, který zabil svou dceru a vnuka? Kde vzala sílu navštívit tohoto muže a komunikovat s ním? Kde jste vzali moudrost, abyste přerušili řetěz vytvořeného zla? Přál bych si ji potkat osobně Všichni víme, jak důležité je umět odpustit. Chytré knihy říkají: prostě odpusť a nech být. A jak na to? Kde jsou pokyny krok za krokem? Po mnoho let jsem žil s chronickou angínou. Můj otec se nikdy neunavil zdůrazňováním mé diagnózy: "Ty jsi ten, kdo nemůže někomu odpustit!" Sama jsem to v hlavě chápala, ale neměla jsem dost odvahy, abych mu řekla: „Jako dospělá žena jsem ti odpustila. Řekni mi, jak se můžu ujistit, že ta šestiletá holčička, na kterou jsi zvedl ruku, nebolí?" Neřekl jsem to a neřeknu to, nechci mu těmito vzpomínkami ublížit. Nyní jsem sám našel odpověď na tuto otázku Za tímto objevem jsem musel absolvovat dlouhou cestu v poznání psychologie, osobní terapie, ve zkoumání sebe sama, příběhů svých klientů. Zřetelně si pamatuji při mém jmenování ženu se sekundární neplodností imunitního charakteru. To znamená, že dítě už měla, ale nyní její okolí nemilosrdně zabíjelo semínko stejného partnera, vlastního manžela, muže. Po dlouhé době neúspěšné léčby ji gynekolog doporučil na konzultaci k psychologovi. Bylo pro mě důležité pochopit: „Co se stalo v jejím životě? Co chce zničit, koho zabít? Ukázalo se, že jejího šestnáctiletého syna srazilo a zabilo auto. Dva roky ji hnala touha dostat řidiče do vězení a zničit ho, ale všechny pokusy neměly žádný výsledek. Soud ho dvakrát zprostil obžaloby. Těžká zkouška pro prostou ženu Tento příběh se pro mě stal příkladem nemožnosti skloubit dvě touhy: touhu tvořit a zároveň touhu ničit, milovat a nenávidět. Tím, že se mstíme a trestáme druhé, ničíme sami sebe a své sny. Zabíjíme, když se stavíme proti druhým, když soudíme, když žijeme podle zásady „oko za oko“. Když si řekneme slovo „nikdy“: To nikdy neudělám! Ale nepřisahejte na vězení a peníze Dva roky jsem byl účastníkem sociálního projektu „Stop násilí“, cestoval po Luganské oblasti, mluvil s policisty, lékaři a školními psychology. Poslouchal jsem jejich řeči o tom, jak pomoci oběti odhalit pravdu, jak uložené pokuty zasáhly rodinné rozpočty stejných násilníků, jak je systém vymáhání práva nedokonalý. Obvykle jsem se na konci takových schůzek obrátil na všechny zaměstnance se slovy: „Zamysleme se nad důvody. Co přesně způsobuje násilí? Kde jsou kořeny problému? Možná by stálo za to se v tom rýpat? Kde to všechno začíná?“ A všechno to začíná u nás samotných, u všech. Od zvyšování tónu, křiku, obviňování, urážek, od vnucování vlastních přesvědčení a tužeb, od neschopnosti zastavit agresi pokojně, od touhy mít pravdu a za každou cenu?»