Obrázek 1 Podle údajů WHO bylo v roce 2012 v Rusku spácháno 31 997 sebevražd. Z toho je 5 781 žen a 26 216 mužů. Muži mají podle statistik pětkrát vyšší pravděpodobnost, že se vzdají svého života z vlastní vůle, než ženy. Dne 14. září tohoto roku zemřel obyvatel Novodvinska Sergej Kirillov a jeho smrt odvysílal na internetu. Pokusím se analyzovat konkrétně tento případ a mechanismus sebevraždy obecně. Domnívám se, že sebevraždě ve většině případů předchází pocit beznaděje, pocit katastrofy a beznaděje – světonázor ve stavu deprese. Racionální vnímání reality je zkreslené, dokonce až k úplnému vyhýbání se. V důsledku toho, čím hlouběji se člověk propadá do deprese, tím více se zvyšuje vliv stavu ega dítěte, a tudíž se snižuje vliv dospělého. Tento proces je dobře popsán teorií katexi Erica Bernea. Když je většina katexií v egu dospělého – výkonná moc je v B, vliv dítěte je vnímán jako myšlenky, touhy a změny nálady. Když se úroveň katexi v Re stane větší než v B, výkonná moc přechází na Re B je stále vnímáno jako pravé Já, ale již není schopné zvládat emoce a touhy, zaplavené Dětským egem. Když převážná část katexi přejde do stavu Dětského ega, Re je vnímáno jako pravé Já, role B je výrazně oslabena. Pak mizí spojení s realitou a zdravým rozumem. Objevuje se důvěra ve správnost dětského přesvědčení (obr. 1). Aaron Beck v knize „Cognitive Therapy for Depression“ píše: „...U mírných forem deprese je pacient obvykle schopen více či méně objektivně zhodnotit své negativní myšlenky. Jak se deprese zhoršuje, negativní myšlenky se stávají stále silnějšími, a to navzdory absenci jakýchkoli objektivních důkazů o jejich platnosti. Jak dominantní idiosynkratická schémata vedou ke zkreslení reality a systematickým chybám v myšlení, depresivní pacient je stále méně ochotný připustit, že jeho interpretace jsou špatné. V nejtěžších případech kraluje v myšlení pacienta výstřední vzorec. Pacient je zcela pohlcen vytrvalými, opakujícími se negativními myšlenkami; má extrémní potíže se soustředěním na vnější podněty (jako je čtení nebo kladení otázek od ostatních) a není schopen dobrovolné duševní činnosti (kalkulace, řešení problémů, vzpomínání). V tomto případě docházíme k závěru, že idiosynkratická kognitivní struktura nabyla autonomního charakteru Pro lepší pochopení depresivních poruch myšlení je užitečné uvažovat o nich z hlediska způsobů, kterými jedinec strukturuje realitu. Pokud ty druhé rozdělíme na „primitivní“ a „zralé“, je zřejmé, že v depresi si člověk strukturuje zkušenost relativně primitivními způsoby. Jeho soudy o nepříjemných událostech mají globální charakter. Významy a významy prezentované v jeho proudu vědomí mají výhradně negativní konotaci, jsou obsahově kategorické a hodnotící, což vyvolává extrémně negativní emocionální reakci. Na rozdíl od tohoto primitivního typu myšlení zralé myšlení snadno integruje životní situace do multidimenzionální struktury (spíše než do jediné kategorie) a vyhodnocuje je spíše kvantitativně než kvalitativně, přičemž je spojuje spíše mezi sebou než s absolutními standardy. Primitivní myšlení redukuje složitost, rozmanitost a variabilitu lidské zkušenosti a redukuje ji na několik velmi obecných kategorií. Zdá se nám, že tyto typické charakteristiky depresivního myšlení jsou podobné charakteristikám dětského myšlení, které popisuje Piaget (1932/1960). Obvykle nazýváme tento typ myšlení „primitivní“, abychom jej oddělili od adaptivnějšího myšlení pozorovaného v pozdějších fázích vývoje, přechod katexi ze stavu ega dospělého do dětského v depresi není doprovázenpouze přechod k archaickému myšlení, ale i pocit nedostatku energie a síly v těle. Zdá se, že Ryo bere všechnu energii do sebe. To je důvod, proč je pasivita ve stavu deprese tak silná. I běžné rutinní úkoly se zdají obtížné a únavné. V těžkých případech může mít pocit, že je těžké vstát z postele. Člověk v takovém stavu může trávit spoustu času v pastelech, přestat vařit, uklízet a starat se o osobní hygienu Sebevraždu páchá dětské ego, ale co Ryo tlačí k tomuto extrémnímu kroku? Která osobnost je citlivější na neúspěchy a negativní hodnocení svého jednání? Myslím, že narcistický. Narcista je velmi citlivý na jakákoli selhání v osobním i společenském životě. Jsou to narcisté, kteří vytvořili image „úspěšné osoby“, kterou marketing vnucuje filozofii konzumu. Vysoký standard. Bohaté, krásné, ideální. Pokud je výchozí bod tak vysoký, pak je samotný způsob života „průměrného člověka“, jedné z „šedých mas“, nesnesitelný. Co mohu říci, když i v tomto „šedém“ životě dochází k selháním zapalování. To je katastrofa. Je to konec světa. Zdá se, že dno už je, ale padám pod nulovou značku. V díle Sigmunda Freuda „Smutek a melancholie“ nacházím potvrzení tohoto předpokladu: „...Nyní nám analýza melancholie ukazuje, že „já“ se může zabít pouze tehdy, když připoutá k objektům směrem k sobě. sama se vztahuje k sobě jako k objektu, pokud může proti sobě nasměrovat nepřátelství související s objektem a nahrazující počáteční reakci „já“ na objekty vnějšího světa... Tedy v regresi od narcistické volby objektu, tento objekt, i když byl odstraněn, se stále ukazuje jako mocnější než samotné „já“. Ve dvou protikladných polohách extrémní lásky a sebevraždy objekt zcela překonává „já“, i když se hněv na vnější objekt (zpočátku na matku) přenáší na sebe sama. Agrese, která by měla jít navenek, se stává autoagresí. Nepříznivé vnější události vyvolávají pocit osobní méněcennosti. Vnější ztráty se mění ve ztrátu sebe sama, aniž bych osobně znal Sergeje Kirillova, mohu jen spekulovat o jeho motivech na základě skromných dat ze sítě. Úmrtní korespondence na fóru a na stránce VKontakte na obr. 2 Obr. 2 Hněv a zášť vůči blízkým jsou jasně viditelné. Zklamání v osobním životě i v práci. Nedostatek podpory a lhostejnost ze strany příbuzných. V těchto řádcích čtu netoleranci odchodu mé ženy, zanedbávání a nenávist k mému vlastnímu životu. Hněv na blízké, přecházející v sebeagresi. Nedostatek podpory ze strany účastníků fóra a jejich lhostejnost ke smutku druhých, emoční chlad a odtažitost působí jako katalyzátor. Bolest z odmítnutí blízkými je tak silná, že smrt se zdá být vhodnější. Nebylo náhodou, že se Sergej veřejně popravil na videokonferenci. Jaká byla tato potřeba? To nebudeme vědět jistě. Viděl jsem v tomto zoufalém činu skryté volání o pomoc, poslední pokus získat podporu a vyjádřit svou bolest, vyvolat lítost a soucit, možná je to bolest z narcistického zranění, nesnesitelnost vlastní nedokonalosti a vnějšího hodnocení. V samurajské tradici můžeme pozorovat podobný jev – absenci práva na porážku či neúspěch. Vítězství nebo smrt. Hanba je horší než smrt. Možná není náhodou, že bylo vybráno „krásné“ datum úmrtí, 14.09.2014. Nikdy se nedozvíme celou pravdu a úplná beznaděj v myšlení naznačují, že v době sebevraždy byl Sergej ve stavu ega dítěte. Alkohol zesílil regresi a zvýšil katexi Re, izoloval a prakticky eliminoval V. Dětskému myšlení neodmyslitelně patří katastrofa a beznaděj. Ego stav Re se navíc vyznačuje pocitem nesmrtelnosti a nedostatkem vědomí nezvratné konečnosti existence (alespoň v materiálním světě). Také bolest z pocitu vlastní méněcennosti, když vliv B slábne, se stává nesnesitelnou. Narcistický stud je pocit