Maleychuk Gennadij Ivanovič Článek představuje psychologický přístup ke studiu textu. Jsou zdůrazněny charakteristiky I-výroků jako textů o I. Možnost studia identity člověka prostřednictvím analýzy jeho I-výroků je teoreticky podložena a empiricky prezentována. Článek představuje psychologický přístup k výzkumu textu, definuje hlavní charakteristické rysy „já“-výroků jako základní složky „já“-textů a poskytuje teoretický základ a empirické důkazy pro výzkum lidské identity pomocí „já“. ” ”-analýza výroku. Text je tradičně vnímán ve dvou významech – úzký a široký. V prvním významu je text chápán jako „sekvence vět, slov (v sémantice, znaků), konstruovaných podle pravidel daného jazyka, daného jazykového systému a tvořících sdělení“ [1]. V tomto smyslu je text předmětem studia lingvistů. Lingvistický přístup je zaměřen na identifikaci intratextových charakteristik, které popisují způsoby vnitřní organizace struktury textu. Ve druhém významu, z psychologického hlediska, lze na text nahlížet mnohem šířeji. Textem lze chápat jakýkoli způsob projevu myšlenky nebo zkušenosti, jakýkoli lidský čin, tedy vše, co se jím dá vyjádřit – od prosté každodenní události až po brilantní umělecké dílo. Prostřednictvím textu můžeme porozumět a procítit druhého člověka, jeho myšlenky, určit jeho náladu, světonázor, charakter, výchovu atd. Samotný text je jakousi „živoucí celistvostí“, produktem práce individuálního vědomí. Je vytvořena autorem a pak existuje sama o sobě. Individualitu člověka lze zkoumat prostřednictvím obsahu textů, které generuje. V.P. Zinčenko, analyzující stav moderní psychologické vědy a praxe, její předmět, uvádí přechod moderní psychologie k jazykové realitě [2]. Podle V.P. Zinčenko: „Díky praktické orientaci se hlavním nástrojem, nástrojem psychologie, nakonec (nebo znovu?) stává slovo, které přímo a přímo odráží náš duševní život... Slovo má nejen význam a myšlenku, má energie obrazu a akce. Slovo není jen signál, znak, symbol, je to samotný čin a pocit“ [2, s. 9] Proč je pro psychologický výzkum zajímavý text, nikoli menší prvky řeči Za prvé, text je celistvou formou obsaženou v reálné životní situaci [3]. V důsledku toho můžeme hovořit o komplexním, systematickém studiu mentální reality prostřednictvím textu. Za druhé, text odhaluje možnost realizace autorových plánů. Za třetí, pomocí textů může člověk vyjádřit prožitky světa v sobě a sebe ve světě. Informace obsažené v textu nesou otisk duševní reality člověka. Za čtvrté, text objektivizuje vnitřní svět člověka. Subjektivní zkušenosti se prostřednictvím textu stávají dostupnými pro analýzu a porozumění. Text je jakýmsi „mostem“ spojujícím vnitřní a vnější, subjektivní a objektivní. Výše uvedené odůvodňuje tvrzení, že je možné na základě její textové produkce podat psychologickou charakteristiku osobnosti člověka, prostřednictvím textu provést rozbor subjektivní duševní reality V ruské psychologii a filozofii, bohatství zkušenosti byly nashromážděny při studiu textů (M.M. Bachtin, A.F. Losev, P. Florenskij, T.N. Ushakova aj. Text jako verbálně vyjádřený produkt lidské duševní reality má dvě podoby: písemnou a ústní). Každá z identifikovaných forem má své specifické rysy Pokud se psaný projev vyznačuje důsledností, logickým rozvojem myšlení, úplností, soudržností, pak je ústní mluvený projev postaven na jiných principech. Umožňuje značnou gramatickou neúplnost. Jednotlivé části gramaticky rozvinuté výpovědi lze vynechat a nahradit, buď implikované situací, popř.být zahrnuty do řeči gesty, výrazy obličeje a intonací Existují značné rozdíly, pokud jde o strukturu těchto dvou forem. Psaná řeč je řeč bez skutečného partnera, její motiv a záměr jsou zcela určeny subjektem. Pisatel si musí v duchu představit osobu, kterou oslovuje, a předvídat její reakci na jeho zprávu. Psaná řeč nemá téměř žádné mimojazykové výrazové prostředky, nemá ani gesta, mimiku, intonaci nebo pauzy. Všechny informace by proto měly být založeny na plném využití podrobných gramatických prostředků jazyka. Pisatel musí své sdělení strukturovat tak, aby se čtenář mohl vrátit od rozsáhlého vnějšího projevu k vnitřnímu významu prezentovaného textu. Pokud jde o ústní projev, existuje skutečný partner. V tomto ohledu je spíše situační, protože je možné přímo sledovat a reagovat na různé zprávy (verbální i neverbální) zaslané respondentem. Kromě toho je celý arzenál neverbálních komunikačních prostředků vlastní ústní řeči. Rozdíly mezi ústním projevem a písemným projevem Ústní projev Písemný projev1. Existuje skutečný partner.2. Dochází ke skutečnému kontaktu s respondentem.3. Vyznačuje se aktivním používáním neverbálních, nejazykových prostředků.4. Více zjednodušené, doslovné a přímé.5. Situační, daná konkrétní komunikační situací.1. Ideální je partner.2. Kontakt s imaginárním respondentem.3. Neschopnost používat neverbální komunikační prostředky, nutnost používat podrobné gramatické prostředky jazyka.4. Smysluplnější, zprostředkované, realizované.5. Aktivně se zapojuje předvídání a představivost Obecně lze říci, že psaný projev je z hlediska vnitřního úsilí složitějším druhem činnosti než řeč ústní. Na rozdíl od ústního projevu, kde je účastník rozhovoru skutečný, kontaktovatelný, pozorovatelný, při použití písemného projevu je imaginární, ideální a distancovaný. Pro udržení kontaktu je potřeba jej neustále držet ve své představě, což vyžaduje určité úsilí ze strany vědomí Z vývojového hlediska obsahuje psaná řeč mnohem více možností než řeč psaná. Přítomnost vzdáleného ideálního druhého, potřeba udržovat ideální imaginární kontakt, vytváří zdroje, růstové body pro rozvoj duševní reality. V tomto případě máme co do činění s Claparèdeovým fenoménem (zákonem uvědomění), který říká, že uvědomění nastane, když dojde k potížím, dojde k vědomí, když je narušen jejich obvyklý tok. „Jen tam, kde nic netrvá, kde se objevuje volný prostor, lze vytvářet nové body růstu...“ [4]. Sebeuvědomění, zkušenost sebe sama jako Já, neexistuje kromě opozice k Druhému, ne-Já. Jsou to právě tyto funkce zastavení, zabránění a narušení automatismů vědomí, které má ideální objekt, tedy psaný projev se svým ideálním druhým umožňuje autorovi textu změnit a rozšířit oblast individuálního vědomí. Prostřednictvím zachování ideálního Jiného, ​​v důsledku nahrazení vnějšího dialogu dialogem vnitřním, autor textu poznává sám sebe a buduje svou identitu, své Já Charakterizujeme moderní společenskou situaci, můžeme říci, že nyní dochází ke zjednodušení vnitřní život člověka, nahrazení duchovního, ideálního pozemským a skutečným. Epistolární žánr jako jedna z forem písemného projevu opouští naše životy ústní projev nahrazuje písemný projev. A není se čemu divit. Každá doba diktuje své vlastní formy, styl a rytmus komunikace. Poslední doba romantismu byla nahrazena dobou novou – dobou trhu, dobou informační revoluce. V tomto ohledu nabývají informace v moderním životě na důležitosti, zvyšují se požadavky na ně a způsoby jejich přenosu, především na efektivitu, rychlost a stručnost. To vše, jak již bylo uvedeno výše, zjednodušuje, schematizuje vnitřní svět člověka, skutečné pocity a zkušenosti jsou nahrazeny náhradními, dává vzniknout egocentrismu,která je založena na nedělitelnosti, nediferenciaci ve vědomí člověka jeho Já a druhého Studium obsahu osobní identity je podle našeho názoru možné prostřednictvím odkazu na její texty, respektive texty o tom. Sebe nebo Sebe prohlášení. Text je pro nás znakem lomeným skrze Já, proto obsahuje nejen význam, ale i význam. Člověk ve své lidské specifičnosti se vždy vyjadřuje (mluví), tedy vytváří text. V samotné gramatické a stylistické konstrukci výpovědi se odhalují základní a nezcizitelné vlastnosti, které jsou za jakýchkoli podmínek lidské bytosti vlastní. Význam prožívání vlastního Já je ztělesněn v konkrétním textu člověka, jeho Já-výpovědi. Já-výrok jako fenomén subjektivního vědomí člověka obsahuje objektivní informace o já mluvčího. Držíme se pohledu M.M. Bakhtin, který věřil, že jakékoli prohlášení je procesem konstrukce Já Podle M.M. Bachtina, každý text jako výrok „...je něčím individuálním, jedinečným a neopakovatelným, a to je celý jeho význam“ [5]. Je to výrok jako „...jedinečný, historicky jediný jednotlivý celek“ [5, s. 499] je vyjádřením vědomí, výrokem „jako subjektivním odrazem objektivního světa“ [5, s. 499]. 484] Text je ze své podstaty vždy strukturovaný; „V širokém slova smyslu spočívá zdroj chování a vědomí v řeči. Řeč je systém reflexů sociálního kontaktu na jedné straně a na druhé straně systém reflexů vědomí par excellence, tzn. odrážet vliv jiných systémů. Proto zde leží kořen řešení otázky cizího „já“, poznání psychiky někoho jiného [6, s. 52]. Navíc jakýkoli výrok jako text o já není náhodný, protože podle S. Freuda v oblasti psychiky není nic nedeterministického, náhodného Pro nás je tedy text jako výrok I: •. Individuální • Subjektivní • Vyjadřuje význam a význam • Strukturovaný • Odráží tok vědomí [7]; Na základě analýzy tedy můžeme dojít k závěru, že jednotkou odrážející jednotu jazyka a vědomí je výrok. Jaké jsou hranice jednoho výroku? Podle M.M. Bachtin, výpověď spojuje několik vět se společným významem a změna v řečových předmětech znamená změnu ve výpovědích [8]. Nezbytný atribut výroku, z pohledu A.R. Luria, je přítomnost sémantické jednoty. Zde je několik dalších definic výroku: „Jednotka zprávy, která má sémantickou integritu. Výrok se může shodovat s větou, ale také může jít o sdělení, které nezapadá do schématu jednoduché věty“ [9, s. s. 260] „Výrok je gramaticky správná narativní věta společně s významem, který vyjadřuje“ [10, s. 323-324] Na základě výše uvedených definic můžeme dojít k závěru, že výrok obsahuje jednu nebo více vět spojených společným významem, které obsahují jednu „sémantickou pozici“. Sledujeme M.M. Bakhtin věří, že prohlášení musí splňovat následující požadavky: • adresované někomu, • přítomnost hranic • konkrétní úplnost • přítomnost výrazových momentů; Vše výše uvedené nám dává právo tvrdit, že v já-výroku člověka se jeho identita projevuje jako proces prožívání svého já. Ukažme si to na příkladu, přejdeme na skutečné sebepopisy dvou lidí, kteří mají identitu. různých kvalit.1. „Jsem mladá žena se svými vlastními vlastnostmi: silné a slabé stránky, pocity a touhy, cíle a sny. Za svou přednost považuji „snadnou“ povahu, která mi umožňuje komunikovat s lidmi bez konfliktů a hádek. Díky tomu mám vedle sebe mnoho přátel, milovanou osobu a to je pro mě jedna z hlavních životních hodnot. Mám i nedostatky, ale nechci o nich psát. Aktuálně se mé pocity, touhy, sny a cíle propojují v jedno. 323–324.