Od autora: Esej ze srpna 2010, zveřejněno na mém webu Je úžasné, jak silně je mnoho lidí odhodláno bojovat sami se sebou. Věří, že s nemocí je třeba bojovat a vést válku. Zbavte se nepříjemných emocí, za každou cenu. Nepříjemné pocity v těle – rozhodně utečte. No a tak dále se mi moc líbí tento integrační přístup k člověku, který zahrnuje pochopení smyslu všech jevů vyskytujících se v nás a s námi. Je jasné, že když něco bolí, nestačí si vzít prášek proti bolesti. Je také nutné zjistit zdroj bolesti. Bolest je totiž ve skutečnosti vnější signál těla o nějakém vnitřním problému. Pokud jde o problémy psychologické, duchovní povahy, stejné neurózy, z nějakého důvodu mnoho lidí zapomíná na tento sémantický přístup. A dál bojují s vnějšími projevy. Ale naše problémy, naše neurózy, naše zkušenosti jsou také naší součástí. A tím, že s nimi bojujeme, bojujeme vlastně sami se sebou. A v boji se sebou samým, jak víte, poražený je předem znám. Mnohem většího léčebného účinku lze dosáhnout, přijmete-li svou nemoc, svůj problém takový, jaký je. I s vděčností – vždyť nás to vlastně něco učí. Mnoho lidí, kteří mají do psychologie sami daleko, to intuitivně cítí a uvádějí do praxe. Takže babička jedné mé kamarádky, když měla nějakou chronickou bolest (často charakteristickou pro stáří), před spaním, již ležela v posteli, doslova mluvila na bolavé části těla, uklidňovala je a prosil je, aby ji zbavili utrpení. A druhý den ráno bolest zmizela. Na odtučňovacích trénincích, které jsem po určitou dobu vedl velmi často, jsem lidem navrhoval, aby s láskou zacházeli s takovými, víte, starými tukovými faldy, ze kterých tuk stále neodcházel. Požádal jsem je, aby tyto části svého těla doslova milovali, než je prostě nenávidí. A postupem času se tyto části těla staly štíhlejšími. Pro mnohé to bude znít divně, ale ve skutečnosti to funguje ke mně na terapii dívka s těžkou formou obsedantně-kompulzivní poruchy (obsedantně-kompulzivní porucha v moderní formulaci). Předtím kontaktovala spoustu úřadů a různé specialisty, ale její stav se stále zhoršoval. Došlo to do bodu, kdy jí její posedlosti začaly bránit dokonce opustit svůj domov. Psychoterapie nějakou dobu moc ovoce nepřinášela. A pak jsem se rozhodl zkusit pracovat v transu s tou nevědomou částí osobnosti, která je za tyto posedlosti zodpovědná. Doslova ponořením se do transu jsme pomocí speciálního systému signálů vedli dialog s touto částí osobnosti. Velmi uctivým a láskyplným způsobem. A nejenže tato část osobnosti začala reagovat, souhlasila také s tím, že přehodnotí své cíle, svůj projev. Výsledkem bylo, že během několika sezení jsme byli schopni dosáhnout takového pokroku, kterého jsme nebyli schopni dosáhnout v předchozích čtyřech až pěti letech. Nevím, co bude dál, ale souvislost je zřejmá. Když budete respektovat hlubší význam, který každý problém nese, můžete dosáhnout mnohem lepších výsledků, než když s ním budete dál slepě bojovat. Představte si, že jste se vrátili domů a vaše dítě se rozhodlo začít uklízet podlahy, zatímco jste byli pryč. A jak se u dětí často stává, ukázalo se, že toto mytí nadělá mnohem více škody než užitku. Zůstaly fleky a špinavá místa... Budete za to svému dítěti nadávat? Nyní rozumný rodič toto dítě dokonce pochválí. Proč? Pro kreativní, užitečné úsilí. Aby dítě mělo i nadále chuť dělat něco dobrého. A po pochvale můžete dítěti pomoci, aby se tuto dobrou věc lépe naučilo dělat, jde o to, že v každém z nás může žít stejné dítě, které se pro nás občas snaží udělat něco dobrého, ale volí špatné metody..