Od autora: Četl jsem na webu několik článků o sobectví a chtěl jsem vstoupit do dialogu.... Řekl bych, že všichni lidé jsou přirozeně sobečtí. Už jen proto, že ego je součástí osobnosti, která je „rozpoznána jako Já“ a je v kontaktu s vnějším světem, mimo jiné provádí plánování, hodnocení a zapamatování. Jinými slovy, „neegoista“ je člověk, který o sobě nemá ponětí, kdo je, jaký je, jaké má touhy, nemá světonázor a obecně „Ivan, který ano nepamatuji si jeho příbuznost." Na druhé straně se ukazuje, že egoista je člověk, který má jasnou představu o svých osobních vlastnostech, je si vědom svých tužeb, ví, jak plánovat své aktivity, a vědomě využívat své zkušenosti v každodenním životě , egoista je obvykle nazýván osobou, která se stará více o sebe, než o to, kdo je nablízku. Zde bych se však podrobněji pozastavil nad tím, co nutí lidi TAKTO hodnotit své blízké, myslím, že nezklamu vaše očekávání, když ještě jednou řeknu: „všichni pocházíme z dětství“. Bohužel existuje poměrně velká kategorie lidí, kteří mohli být v dětství přehnaně chráněni nebo byli svými rodiči přehnaně obdivováni, a zároveň prožívali vůči svým dětem iracionální pocit viny a zlobili se na ně za to. Tady je takový komplexní koktejl pocitů, který nemá nic společného s láskou. Člověk si dokáže představit, jak těžké bylo pro děti adaptovat se na takový nepředvídatelný postoj, ale děti jsou stvoření flexibilní a odolná. Ve většině případů se dokážou přizpůsobit. Za tímto účelem se nejprve naučí potlačovat pocity a poté se přizpůsobí „sílám tohoto světa“ - svým rodičům na jedné straně, učí se zachytit ty nejjemnější změny jejich nálady, hádat jejich touhy. , učí se zapomínat a pak nevědět o svých vlastních potřebách, jen aby získali kladné hodnocení, ale na oplátku se také učí přijímat péči a obdiv, chytře manipulovat s matčinými pocity o jejich „dobře“ a „správnosti“. schváleným chováním matky je věnovat velkou pozornost dětem a starat se především o ně a až potom o sebe, pokud zbude čas, jak jistě chápete, s věkem tento styl adaptace navíc nezmizí , přenáší se z matky na všechny ostatní lidi. Obviňování člověka ze sobectví se tedy ve skutečnosti dá přeložit přibližně takto: „proč neuhodneš moje touhy, jak by to měla dělat správná matka, jak můžeš. starej se o sebe a přemýšlej o sobě, dokud mě máš, není pro tebe důležité být správnou matkou, mnou schválenou?" To znamená, že obvinění člověka ze sobectví je v podstatě hrozbou, že ho veřejně prohlásíme za „špatného“ rodiče. Pouze „hodnotitelé“ (mimochodem nezáleží na pohlaví) a často i hodnocení, kteří na tyto hrozby ostře reagují, z nějakého důvodu nevěnují pozornost tomu, že „dítě“ může vůbec nebýt plodem jejich lůna, navíc možná ještě starší než oni nebo být dokonce jejich vlastním rodičem.....To je takový nepřehledný koloběh hodnocení v lidské povaze...