„Přichází podzim, venku je srpen…“ Z nějakého důvodu mě při prvních zazněních této staré sovětské písně vždy přepadla divoká melancholie. I kdyby se to stalo hned na začátku srpna a podzimní deště byly ještě daleko. Ale samotné zjištění, že v blízké budoucnosti na mě čeká rozbředlý sníh, pošmourná obloha a pronikavý vítr, mě okamžitě přivedlo do deprese. Možná proto, že jsem měl tradičně v srpnu prázdniny, kdy celá rodina blaženě trávila celý měsíc ve stanech na břehu Volhy?! Opravdu jsem nechtěl opustit stav, který Francouzi nazývají božské farniente, tedy „nicnedělání“. Bohužel, takové nálady v předvečer podzimu zachvátí mnohé. A my sami tomu zvykově a pokorně říkáme podzimní deprese. Jak bezpečný je tento stav? Je možné a nutné s tím bojovat? Mluvili jsme o tom s psycholožkou a psychoanalytkou Ekaterinou Antonovou. — Nejprve si ihned definujme terminologii. Deprese je onemocnění, které lze často léčit pouze léky. A to už není sféra působnosti psychologa, ale psychoterapeuta a psychiatra. Další věc je deprese. — Proč se tak často objevují na podzim? — O „vynoření“ budeme mluvit samostatně. Podzim se ale opravdu často stává jejich katalyzátorem. Po jasném, slavnostním létě, po otevřených slunečních šatech a opálených ramenech - potřeba zabalit se, schovat se před deštěm pod deštník. Po dovolené plné dojmů se vrací do rutinního každodenního života, kterému tak rádi říkáme „šedý“. Svou roli samozřejmě hraje i střídání ročních období. Podzim je odnepaměti časem sklizně, která je spojena se sčítáním výsledků. A když po letních prázdninách začínáme pracovat, nedobrovolně bilancujeme rok, který jsme prožili. Často se ukáže, že není zrovna nejoptimističtější. A na podzim naši předkové dokončili své hlavní dílo zima pro ně nebyla jen dobou oddechu, ale i obdobím jakéhosi zániku. Příroda mrzne a lidé chtějí také hibernovat, ale místo toho potřebují do práce. — Neměl by si v tomto případě člověk položit otázku, proč nechce chodit do práce? - Přesně tak! Došli jsme k tomu hlavnímu: podzim v tomto případě pouze odhaluje depresivní stav, který existoval dříve. Člověk se skřípěním zubů jde na celý rok do práce do práce, která ho nebaví, která mu nedává příliš peněz. Ale chodí, protože musí. Na dovolené se konečně uvolní, „pustí“ a pak vše začíná znovu. Co s tím má tedy podzim společného? V tomto stavu žije neustále. A musíme si promluvit o tom, proč se bojí hledat novou práci, bojí se změn ve svém životě obecně, proč mu strpčuje svůj fádní život. Mimochodem, často za mnou chodí ženy, které si stěžují, že každé jaro se jejich deprese zhoršuje. Podstatou problému je osamělost, nevyrovnaný osobní život. Proč jaro? Ano, protože toto je tradičně čas zamilovaných, protože vše kolem se obnovuje a kvete a v přírodě je to období plození potomků. A zde naopak „všichni jsou v párech a já jsem sám“. Ale žena tento stav pociťuje neustále na jaře; To znamená, že musíme mluvit o tom, proč v zásadě nemůže najít svou spřízněnou duši, co se skrývá v ní samotné, co jí brání se vdát. Jinými slovy, mluvíme o tom, že pokud existuje depresivní stav, pak je přítomen neustále. Je to tak, že v určitém okamžiku je skrytý a v jiném okamžiku „rozkvete v plném květu“. - Znáte lidi, kteří na změnu ročních období nereagují tak destruktivně? - Ano jistě! Harmonický, vnitřně soběstačný člověk žije podle zásady „příroda nemá špatné počasí“. A vlastně, není ten raný podzim krásný, neslouží jako inspirace pro kreativce? Je to skvělá příležitost vyrazit do lesa na houby, procházet se v parcích nebo se jen tak sejít s přáteli a sdílet dojmy z uplynulého léta, prohlížet si fotografie. Až naNavíc po letních prázdninách je to přesně ten nejplodnější čas na vypracování nových plánů, nových projektů. No, pak - jejich realizace. Není to zajímavé? - Celý problém je ale v tom, že člověk je v depresi a nechce hledat tyto radosti... - Tady si něco vyjasníme. Existuje kategorie lidí, kteří prostě opravdu rádi fňukají a neustále si stěžují ostatním. A v tomto stavu se cítí skvěle, protože svým kňučením dosahují toho hlavního: být v centru pozornosti, přijímat potřebnou porci soucitu a soucitu. V tomto okamžiku je pravděpodobnější, že jejich okolí upadne do depresivního stavu. - No, co když je člověk, který ve skutečnosti nic nechce, prostě „nucen“ jít na podzim sbírat houby nebo jít v zimě na kluziště? Možná to zkusí a bude se mu to líbit? — Víte, nejsem zapáleným fanouškem behaviorální terapie. Hlavní změny však musí začít v samotném člověku. V sobě musí chtít něco ve svém životě změnit nebo si uvědomit, co se skrývá za jeho „nechutí“. — Může taková situace způsobit depresi: člověk žije celý rok výhradně čekáním na letní dovolenou, výlet na Maledivy nebo Kanárské ostrovy, ale dovolená byla čerpána a rychle skončila. A ukázalo se, že je před námi další rok čekání... - To je obecně hrozná situace! V podstatě si člověk krade život. Koneckonců nežije jedenáct měsíců v roce, čeká na jeden měsíc dovolené. Ale bez ohledu na to, jak moc se snaží prodloužit si dovolenou, třicet dní je jen třicet dní. A rychle končí. A opět je před námi jedenáct prázdných měsíců naplněných ničím jiným než rutinou. Dokážete si představit, kolikrát si člověk zkrátí život? To však zpravidla platí pro milovníky „zábavné“ dovolené na pláži. Ale „sportovní“ turisté, kteří se sotva vrátili z túry, začínají vytvářet trasy pro tu, na kterou se vydají příští rok. Setkávají se, komunikují, žijí! A nemyslím si, že by některému z nich na podzim hrozilo, že upadne do deprese. - A přesto, jak se můžete naučit nereagovat tak ostře na změnu ročních období? - Vidíte, bojovat s podzimem je totéž jako bojovat se stářím. Ano, pokud máte peníze, můžete se přestěhovat z jedné teplé země do druhé a snažit se vyhnout svému nejméně oblíbenému ročnímu období. Ale „duchovní“ podzim vás stejně přepadne, pokud se pokusíte kompenzovat a přehlušit svůj vnitřní stav čistě vnější krajinou. Stejně tak se můžete bát stárnutí a oddalovat ho nejrůznějšími zákroky a dokonce i plastickou chirurgií. Stáří vás ale stejně dožene, jen se v tomto případě připravíte o úžasnou možnost cítit se naplno jako babička, nejstarší, a tedy nejmoudřejší v rodině. Zní to banálně, ale v každém věku, stejně jako v každém ročním období, existuje spousta výhod. Stačí je umět cítit, najít ve své duši. „Nicméně v každodenním životě lidi nejvíce deprimuje monotónnost a nějaká beznaděj, která se často stává příčinou deprese. — Čím dnes většina lidí naplňuje svůj život? Incidenty: co se stalo, kde a komu. Nebo úplně prázdné detaily. Nepamatuji si, možná jsem tento příklad již uvedl. Jede babička se svou vnučkou z prvňáčka a ptá se jí: „No, co máš...“ Ani nestihla dokončit otázku, než dívka vyhrkla: „Řízky, těstoviny, čaj.“ To znamená, že to je to jediné, co její rodiče ze školního života zajímá. Ale život dítěte je plný událostí, které by mohly a měly naplnit životy dospělých. A pak by každý nový den nebyl podobný tomu předchozímu. Většinu ale zajímají jen známky v diáři a jídelníček ve školní jídelně. A pak si lidé stěžují, že jejich život je jen rutina. Sami z toho ale udělali monotónní soubor mechanických úkonů. Nejinak je tomu i v rodinných vztazích, kde se v průběhu let vše opět začíná schylovat k rituálu: servírovaná večeře, mytí nádobí, společné posezení u televize... A také radí ze všech stran: „Udělej nový.