Někdy si děti hrají takto: dívky zvou chlapce, aby je oblékli do šatů, upravili je, nalíčili... "Je to zábava!" - oni říkají. "Líbilo se jim to... sami o to požádali," dodávají. Vezměme si konkrétní (+/- vymyšlený případ): Rodina: tvrdý otec, zarostlý stereotypy „muž by měl dělat tohle, žena tohle, matka by se měla chovat tak, děti ... atd.“ Funkčně kompletní: živitel rodiny. Nepije, nekouří, ale ne na veřejnosti. Fyzické násilí je tabu. Od svých dětí a manželky vyžaduje sebeúctu. Despotu v sobě popírá. Matka je stejnou obětí rodičovských introjektů, navíc generických skriptů. Rozvod je tabu. Točí se jako veverka v kole, unaví se, ale hrdinně tahá za popruh své povinnosti. Někdy je ve svých prohlášeních krutá: zahanbování a devalvace se používají jako hlavní nástroj k realizaci jejího mateřského poslání a také k přizpůsobení se představám jejího manžela o tom, jaká by měla být manželka a matka. Tři děti. Dvě dívky a mladší chlapec. A v TAKOVÉ rodině hrají děti TAKOVÉ hry... Proč mě tento obrázek zaujal? Ano, protože mě taková zábava z nějakého důvodu nikdy nezajímala... Pamatuji si, že jsem vždycky chtěl zachránit nějakého zraněného hrdinu, zahřát ho, zamilovat se do něj a žít s ním šťastně až do smrti můj otec byl slabý, vždy mi ho bylo líto. Dříve jsem byl přitahován k mužům a nyní jsem, navzdory 2 rozvodům) V uvažovaném příkladu děti, alespoň dívky, bohužel svého otce nerespektují, ale bojí se. Kontaktu s ním se vyhýbají, protože každé „blízké setkání“ (uchycení jeho oka, upoutání jeho pozornosti) hrozí potenciálními potížemi v podobě nekonečných domácích prací (jsou to dívky, budoucí manželky, je užitečné naučit se čistotě), důtky za špatné známky a další demonstrace jeho funkční solventnosti ve věcech otcovského dluhu. Otec je synem jiného otce a matky a neví, jak vyjádřit lásku svým dětem. Žádné zkušenosti, žádné dovednosti, v pravý čas, neukázali to, neučili to. Klasický. Děti tak vyrůstají v deficitu mateřské lásky a pozornosti a v otcovské deprivaci. Mimochodem, děvčata jsou už puberťačky. Napětí a nespokojenost se hromadí, pobuřuje vás to poslouchat, není kde, kdo by vysál vaši negativitu. Ach. Až na takovou nevinnou zábavu 🤡😈 Myslíte si, že jste jiní? Myslíte, co je silnější? Myslíte si, že když máte plnovous, máte právo diktovat si své podmínky? "Chcete hrát?" - říká dívčina ústa spiklenecky. Chlapce, rovněž zbaveného možnosti intimity s oběma rodičovskými postavami, zapojí do hry, kde nechybí barevné šaty, zářivé barvy kosmetiky, lesklé sponky do vlasů, hmatový kontakt a spousta smíchu. Chlapec tam jde. S potěšením a radostí se tomuto procesu poddává. A co se v tuto chvíli děje s dívkami? Když si představím sebe na jejich místě, začínám být vzrušený: o moci, o sexu, o pomstě. Samozřejmě už jsem velká holka a možná něco pletu, nerozumím ničemu o neškodné dětské zábavě. Možná je to pravda. Ale doufám, že pro nikoho není tajemstvím, že v moderní společnosti se podobné hry praktikují mezi dospělými muži a ženami, a to již v otevřených sexuálních praktikách, a já nevěřím, když lidé říkají, že jde o důvěru. Zejména lidé, kteří nejsou ve vztahu, ale setkávají se na smluvní (komerční) bázi. Pro mě je to jako v tom dětském příběhu: o moci, o sexu, o pomstě. Sestry používají svého bratříčka jako věšák na projekce. Skrze něj se otci mstí, dělají si z něj legraci, dělají z něj „podženu“, smějí se v sobě z plných plic, dovolují si pro otce, mužskou postavu, prožívat všechny ty pocity, které jsou nemožné (nebezpečné) umístit do reality: hněv, pohrdání, znechucení, pocit sebenadřazenosti (včetně sexuální nadřazenosti) a v důsledku osvobozených emocí - pocit svobody a klidu, samozřejmě pocit bezpečí , jsou ještě děti a všechno si neuvědomují... Samozřejmě to dělají proto, že bojují o přežití. Oni za nic nemohou +79258402191