Matlo vás něco v této frázi? Proč bylo vyslovení vašeho přání považováno za ponížení, porušení pýchy? Nebo to možná není pýcha, ale arogance Důvody neochoty a/nebo neschopnosti zeptat se mohou být různé, v závislosti na situaci: - očekávání, že ostatní nebo on/ona uhodnou, že to potřebuji? tak dělat - jak jen to můžete naznačit - budou stále odmítat atd. V prvním roce života dítěte může milující a starostlivá matka, když její dítě pláče, okamžitě odhadnout potřebu: dítě; má hlad, potřebuje přebalit, nebo je miminku zima, nebo chce jen komunikovat. Hádá a hned uspokojuje: krmí, obléká a kamení. A později by měli milující rodiče vychovávat dítě tak, aby mluvilo o svých touhách, protože nikdo v životě nemůže a neměl by odhadnout jeho touhy, může být způsobeno i pochybnostmi o sobě samém – „co když si to myslí Nejsem nic?" Nemůžu, nevím, jsem slabý a hloupý..." Ve skutečnosti ten, kdo je osloven, myslí jen na jedno: chce pomoci / může pomoci. A přiznat, že něco nevíte nebo neumíte, není něco, co vás ponižuje. Není možné umět všechno a je tu samozřejmě také strach z neúspěchu. I když odmítnutí může být zcela oprávněné a může mít pozitivní aspekty: tato osoba neřeší problémy jako ty, nebo vám právě v tuto chvíli/období nemůže pomoci, pak se musíte obrátit na někoho, kdo může a chce být užitečné pro vás. Jen se předem nerozhodujte pro ostatní, kdo z nich vás odmítne, vezměme si příklad ze života: nemáte dovolenou v čase, který vám vyhovuje, a sestavili jste rozvrh, aniž byste vzali v úvahu přání zaměstnanců. A teď jsou všichni pobouřeni, všichni jsou nešťastní, šeptají si v koutech. Nikoho ale ani nenapadne jít na HR oddělení s žádostí o revizi rozvrhu. A proč? Protože jsme nebyli naučení, že se můžeme dohodnout na všem a téměř s každým (upřímně přiznávám: bohužel skoro s každým, ne s každým) a přitom zachovat respekt jak k sobě, tak k našemu spolubesedníkovi. Nejprve si ale musíte přiznat, že máte touhu a chcete ji realizovat. Pravidla, která vám pomohou správně se zeptat a získat to, co chcete: Jděte s žádostí za někým, kdo podle vás může vyřešit váš problém, přístup by měl být pozitivní a optimistický, jděte nevyžadovat – nikdo vám nic nedluží, ale zeptat se - důvěřujete tomu, že někomu pomůžete vyřešit váš problém, a doufáte v kladnou odpověď Neptejte se na možnosti, ale okamžitě jasně a konkrétně vyslovte svůj požadavek. Neměli byste klást sugestivní otázky, naznačovat nebo začínat svůj požadavek vysvětlením důvodů a „z dálky“. Nemanipulujte! Říct „prosím“ a „děkuji“ dělá zázraky I když jste odmítnuti, ukažte svou laskavost tomu, kdo vás odmítl, a příště vám rád pomůže, pokud může. Pamatujte, že pomoc je dobrovolný čin: Jednoho dne se student zeptal učitele: „Můj přítel má problém. Cítí se špatně. Situaci se mu již několik let nedaří změnit. Chtěl jsem se zeptat, jak mu pomoci? - Ptal se tě na to? - Ne, rozhodl jsem se zeptat sám sebe. - A za co? - No, samozřejmě, protože je to můj přítel a já se o něj bojím. Chci mu pomoci! - Nebo to pro něj možná není problém? Sám je asi se vším spokojený. Je to jednoduché: pomoci můžete jen tomu, kdo o pomoc požádá...A také člověk, který se nikdy nikoho neptá, dokonce ani své blízké, připravuje ostatní o možnost projevit svůj laskavý přístup a v případě potřeby vznést žádost mu. A v takových vztazích není důvěra a upřímnost.