Strukturní konstelace jsou jednou z odrůd metody systémových (rodinných) konstelací. Konstrukční uspořádání vzniklo v 80. letech 20. století. Za zakladatele strukturálních konstelací jsou považováni Matthias Varga von Kibeda a Inze Sparrer. Svou metodu založili na filozofických myšlenkách postmoderny, teorii „univerzální gramatiky“ a některých principech krátkodobé terapie zaměřené na řešení Sám Bert Hellinger strukturní uspořádání, tzn. v přísném slova smyslu nelze tento typ souhvězdí nazvat „Hellingerovými souhvězdími“. Hlavní rozdíl mezi strukturálními konstelacemi a klasickými rodinnými konstelacemi je následující. Pokud je v rodinných konstelacích zvykem prezentovat jakýkoli problém klienta prostřednictvím interakce členů jeho rodiny, pak ve strukturálních konstelacích je problém popsán „přímo“, tzn. Z popisu poskytnutého klientem jsou prvky izolovány a je mezi nimi stanovena logicky konzistentní interakce. Například jednou z nejjednodušších a nejoblíbenějších struktur je uspořádání tetralema nebo uspořádání výběru. Úkol výběru „A nebo B“ lze znázornit jako strukturu 4 prvků (odtud slovo „tetralemma“): A, B, „jak A, tak B“, „ani A, ani B“. Tyto čtyři postavy a tzv. se budou podílet na uspořádání. „focus“ nebo „selection factor“. Výběrový faktor pomáhá omezit výběrový úkol pouze na relevantní kontext, tzn. ve skutečnosti vkládáme „tu část klienta, která si vybírá mezi A a B“, a ne celého klienta. Tím se zabrání přechodu konstelace do osobního či rodinného kontextu, který může být pro klienta nežádoucí Schopnost řešit konkrétní praktické problémy uvedené klientem bez přechodu do rodinného kontextu je výhodou strukturálních konstelací. Zejména díky tomu jsou strukturální konstelace oblíbené v obchodním prostředí pro řešení problémů souvisejících s prací organizací Logická konzistentnost a větší ovladatelnost strukturních konstelací je také činí oblíbenými u klientů, psychoterapeutů a konzultantů, kteří nejsou připraveni se s nepředvídatelností vypořádat. klasického rodinného a zejména duchovního systémového uspořádání. Strukturální konstelace jsou také efektivní při samostatné práci (bez skupiny), kdy aranžér nemá další informace od zástupců a může si pomoci rozborem konstelace pro úplnost a konzistenci, logicky najde chybějící prvky. Populární jsou desítky a efektivní struktury používané v konstelacích a navíc každý aranžér může kreativně vytvářet struktury pro konkrétní příběhy klientů Obecně lze struktury rozdělit do dvou hlavních skupin: 1) Vnitřní struktury. Tyto struktury popisují vnitřní svět člověka a zpravidla se rozvíjejí v jiných metodách psychoterapie. Například je populární dělit vnitřní svět na „vnitřní rodič“, „vnitřní dítě“ a „vnitřní dospělý“ (toto dělení pochází z transakční analýzy). Sám klient často popisuje svůj stav jako strukturu, například: „jedna moje část se bojí a druhá strach překonává. Další oblíbenou verzí vnitřní struktury je „zkoušení stavu“. Například „já, když se rozvedu“ a „já, když zůstanu vdaná“. K těmto prvkům pak můžete přidat „co mi pomůže, když se rozvedu“ (několik faktorů) nebo „co je pro mě v manželství cenné“ (také několik faktorů). Klientka si tak může prohlédnout obraz svého vnitřního světa a učinit informovanější rozhodnutí o jednání v předrozvodové situaci. Vnitřní struktury jsou zvláště účinné při analýze vztahů, osobních i pracovních, z různých úhlů pohledu a v různých kontextech. Faktory, které pomáhají, ty, které brání, a další prvky jsou pak přidány do výchozí konfigurace, což umožňuje získat hloubkovou analýzu a akční plán pro nápravu situace. 2) Vnější struktury popisují interakci člověka s vnějším světem nejoblíbenější vnější strukturou je stanovování cílů."