Ilustrace: Brian Froud Zde je návod, jak naučit své děti i sebe, abyste nebyli uraženi: Zášť, malé zvířátko, vypadá naprosto neškodně. Při správném zacházení neškodí. Pokud se ho nepokusíte domestikovat, zášť žije dobře ve volné přírodě a nikoho netrápí, ale všechny pokusy o jeho zmocnění končí neúspěchem... Toto zvíře je malé a hbité a může náhodně skončit tělo jakékoli osoby. Člověk to hned cítí. Urazí se zvíře na muže: „Nešťastnou náhodou jsem se chytil! Pusť mě ven! Je to tu pro mě temné a děsivé! Pustit!" Ale lidé už dávno zapomněli, jak rozumět řeči zvířat. Jsou tací, kteří zášť okamžitě pustí, dokud je malá – to je nejlepší způsob, jak se s ní rozloučit, ale jsou tací, kteří ji nechtějí nechat být. Okamžitě ji nazývají svou a řítí se s ní jako bílý pytel. Neustále na ni myslí, starají se o ni... Ale ona se jí stále nelíbí. Točí se a hledá cestu ven, ale protože má špatný zrak, sama nemůže najít cestu ven. Takové malé nešťastné zvíře. A muž také... Celý se scvrkl a nikdy nepovolí zášť, ale zvíře má hlad, chce jíst - a tak začne pomalu jíst, co najde. A ten člověk to cítí. Někdy to bolí tady, někdy tady... Ale ten člověk svou zášť nepustí. Protože jsem na to zvyklý. A jí a roste... Najde v člověku něco chutného, ​​cucá to a hlodá. Tak se říká: „Zášť hlodá a nakonec v lidském těle něco přeroste a proti své vůli se stane jeho součástí. Člověk zeslábne, začne onemocnět, ale odpor uvnitř stále roste... A člověk si neuvědomuje, že vše, co potřebuje, je vzít odpor a nechat to být! A je jí lépe bez člověka a život je pro člověka bez ní snazší... Morálka: Zášť je stav mysli. V podstatě děláme rozhodnutí, abychom byli uraženi. A až se příště budete chtít urazit, zamyslete se: je opravdu tak příjemné litovat sám sebe? Dravec vždy vycítí slabého a zaútočí na něj. Ne nadarmo se říká: "Nosí vodu uraženým." Pusťte zášť, nechte se utéct!