Existuje názor, že terapeutický vztah je umělý. Klient platí peníze, psycholog naslouchá, odpovídá, odpovídá. Jako druh služby. Na hranici možností je to skoro prostituce, za peníze poslouchám cokoli a od kohokoli. Psycholog je jakoby zaplacený, koupený, pronajatý. Přirozeně, pokud si to myslíme, pak se psycholog v procesu nezdá absolutně upřímný, nesvobodný. A projevení zájmu, zapojení, přijetí, vřelosti, péče je pouze produkt, za který jste zaplatili. To znamená, že jsou podmíněné jako vylučování žaludeční šťávy Pavlovovým psem do světla lampy. Ve své podstatě dost nepříjemný a ponurý obraz, jeden platí a druhý předstírá úroky. Skoro jako imitace orgasmu. Zastánci tohoto názoru nás o něm přesvědčují tím, že terapeutický vztah trvá, dokud je placený. Ale dělá přítomnost materiální podmíněnosti terapeutický vztah aktem prodeje terapeutova času, pozornosti a těla, to je fakt. Dělá je ale konvence umělými? Klient přichází za psychologem s nějakým záměrem. Jinak by neztrácel čas ani peníze. A obecně může psychology považovat za poněkud zvláštní lidi. Klient přichází do kontaktu s psychologem z důvodu nějaké potřeby, utrpení. Potřebuje to pro praktické účely. Tyto vztahy jsou pro něj zpočátku podmíněné a po dosažení přijatelných výsledků jsou dokončeny. Navzdory konvencím na obou stranách jsou tyto vztahy organizovány skutečnou žádostí. Což činí tento vztah účelovým. Slouží nějakému účelu, skutečnému účelu Terapeutický vztah je cílený a je organizován na základě nějakého skutečného požadavku klienta. Formuje to, co a jak je klient přítomen. Klient vystupuje jako on sám v kontextu žádosti k psychologovi. Skutečný úkol (reálný pro klienta, nikoli v objektivní realitě) terapie činí přítomnost klienta skutečnou. Jak vidíme, nic nenarušuje autenticitu přítomnosti klienta, včetně konvenčnosti jeho přítomnosti, psycholog je částečně motivován honorářem. Znamená to ale, že je u klienta přítomen falešně? Nebudu mluvit za všechny, nemám na to právo. Ale přítomnost psychologa musí být upřímná. Aby klient cítil, že je viděn, cítil osobu poblíž, cítil se odražený a aby se prožívání klientovy přítomnosti začalo měnit. Pracuji ve fenomenologickém přístupu, dávám si pozor na to, co a jak se to mezi mnou a klientem odehrává, kontaktovat. Tato subjektivní realita je můj pracovní prostor. Všímám si toho, jak a co ve mně setkání vyvolává. Mým úkolem je být přítomen. Terapeutický vztah je pro mě tedy reálný. Fenomenologie je v podstatě studiem jevů a jevů. A kontakt je způsob, jakým vznikají, uvolnění přítomnosti do sebe. Stejně jako být pro klienta neznamená zobrazovat mu vřelost a přijetí. Být terapeutem samozřejmě omezuje formy a možnosti přítomnosti, ale také vás nutí být skutečným člověkem se skutečnými reakcemi. Práce s požadavkem vyžaduje zapojení dvou lidí. Jak klient, tak psycholog. Jejich vzájemná přítomnost a spoluvytváření.