Většina lidí je spojena se společností. Každý den sledujeme rozhovory různých lidí. Můžete si všimnout, že občas jedinec najednou přejde na úplně jiný styl komunikace. Mění tón hlasu, používá nezvyklá slova a dívá se na svět z úplně jiného úhlu. Nejpodivnější na tom je vznik jiného pohledu na život. To znamená, že se nemění jen vnější obraz člověka, ale i jeho charakter. Je nutné pochopit, proč se to děje. Každý člověk má tři komunikační styly. Jedinec se může projevit v jakékoli situaci jako dospělý, dítě nebo rodič. Vše závisí na vnějších podmínkách a člověku samotném. Většina lidí byla vychována svými rodiči. V extrémních případech tuto roli zastávali opatrovníci nebo učitelé. Stojí za zmínku, že děti, které vyrostly mezi zvířaty, zde nebudou brány v úvahu. Nejsou plnohodnotnými členy společnosti a od ostatních se liší řadou negativních vlastností. Běžné dítě si vždy uchová v paměti některé vlastnosti svých rodičů. V určitých situacích existuje riziko náhlého převzetí charakteru jednoho z nich. Dá se říci, že každý v sobě drží svého rodiče. Všichni lidé rostou a získávají vlastnosti, které jim pomáhají orientovat se v moderním světě. Rozvíjíme svou mysl a trénujeme myšlení. V dospělosti se mnozí z nás stávají poměrně chytrými a moudrými lidmi. Poté jsme schopni racionálně analyzovat všechny informace. Existuje schopnost vyhnout se problémům a zvolit nejlepší řešení v určitých situacích. Dá se říci, že každý má v sobě dospělého. Všichni jsme byli jednou dětmi. Uchováváme si naše předchozí zkušenosti a vzpomínky. Každý člověk má v paměti obraz sebe sama v dětství. Za určitých okolností můžeme aktivovat svou dětskou povahu a dělat rozhodnutí nevhodná pro náš věk. To se děje v různých stresových situacích. Dá se říci, že každý má v sobě dítě. Stojí za to mluvit o rysech této teorie. Za prvé, když mluvíme o dítěti, budeme používat slovo „dětinské“. Je celkem objektivní a vyjadřuje přesně to, co máme na mysli. Slovo „dětský“ má negativní a subjektivní význam. Každé dítě je zde zcela normální předmět. Neexistují nezralí lidé. Jsou jen jedinci, u kterých se vlastnosti dítěte náhle objeví v těch nejnevhodnějších situacích. Někdy je možná situace, kdy jsou vlastnosti dítěte vlastní i úplně obyčejnému jedinci. Normálně zralý člověk ví, jak převzít kontrolu nad svou dětskou podstatou a projevovat kvality dospělého po většinu svého života. Naše vnitřní dítě může mít dvě identity. První předpokládá, že se člověk chová tak, jak se choval v dětství. Objevuje se ve většině případů. Druhá je spojena s těmi charakterovými rysy, které rodiče chtěli vidět u jedince v dětství. V takovém výsledku člověk projevuje ty vlastnosti, které si na něm jeho učitelé a vychovatelé chtěli všimnout. Tato reakce může mít v některých případech pozitivní vliv na problematickou situaci..