V roce 1973 byl na domácích obrazovkách naší země uveden pohádkový film „Tři oříšky pro Popelku“. Film vyrobený v Československu se sovětskému lidu líbil. Obsahoval lásku, zlo a dobro – vše, jak se očekávalo v žánru, kde láska zvítězila a zlo bylo potrestáno. Divák si vzpomněl na jasné herecké výkony herců, stejně jako na tři ořechy, jejichž magická síla dala dívce příležitost hrát potřebné role v pohádce, čímž si poskytla štěstí. V našem světě je to stejné: my, dospělí, hrajeme různé role v závislosti na situaci, kdy úspěšný výsledek bude záviset na správnosti tehdy zvolené sociální role. William Shakespeare v té době napsal: „Celý svět je divadlo, v něm jsou ženy a muži všichni herci, mají své vlastní vstupy a odchody a každý hraje více než jednu roli. Podívejme se, co jsou sociální role. Jejich skutečná hodnota a význam v lidské společnosti Za mnou přišla čtyřicetiletá žena na psychologickou konzultaci a řekla: „Pane doktore, jste si jistý, že jsem byl u všech pokladní, byl jsem u jasnovidců, byl jsem u lékařů a od nikoho jsem se nedočkal žádného zlepšení svého zdraví." Náš rozhovor začal tím, že jsem ji požádal, aby odpověděla na otázku: od koho prožívá negativní emoce? Bez velkého úsilí mi identifikovala lidi, kteří jí do života přinášejí značné nepohodlí. Moje další otázka byla: "Jak poznáte toto nepohodlí?" A od té chvíle začalo to nejzajímavější. Žena „prorazila“. Vezměme věci popořádku Byla jednou jedna velká sovětská rodina: matka, otec, čtyři synové a sladká dcera. Rodiče tehdy na obřadu s dětmi nestáli. Oblečený, obutý, nakrmený – to je všechno vzdělání. Škola, učitelský sbor – to je ten, kdo se podílel na výchově mladé generace. A nedej bože, někteří učitelé vás z nějakého důvodu nemají rádi. Toto dítě bude vinit nejen za všechny trable tohoto učitele, ale i za trable celé školy. Tohle se stalo naší hrdince. Stala se vyvrhelkou, nejdřív ve škole a pak všude. Máma se své dcery nemohla zastat, nebo spíš nechtěla, táta už nežil v době, kdy dívka chodila do školy. Bratři mají své vlastní představy o životě... Naše hrdinka „kopala“ od svého okolí, nikým nechráněná. Formoval se i postoj k sobě samému. Dívka se od svých učitelů dozvěděla, že je bezcenná: hloupá, ošklivá, nedokázala dát dohromady dvě slova a že na ní spočívala příroda (co to bylo, odpočinek přírody, dívka absolutně nechápala). S takovou celoživotní negativní zátěží znalostí o sobě vstoupila dívka do dospělosti. Život s mojí matkou nefungoval. Neustálý křik, nespokojenost se životem, a práce, práce, práce kolem domu, zahrady, s cizími lidmi. Dívka se mezitím proměnila z ošklivého káčátka v krásnou labuť. Ale matka tvrdošíjně pokračovala v udržování nízkého sebevědomí své dcery (bylo snazší ji takto ovládat). Jednoho dne dívka nevydržela emocionální a fyzické násilí ze strany své matky a jejího nového nevlastního otce a utekla se vdát. Manžel se ukázal být o něco lepší než jeho příbuzní. Zpočátku si dívka dokonce myslela, že je to štěstí, ale narodil se syn a její manžel byl nahrazen. Často začal „stát za límec“ a nadával své manželce a synovi obscénním jazykem. Přicházel domů z práce „vždy“ nespokojený a rozhořčený. Mladá žena na sebe vzala celý rodinný život. Ani ji nenapadlo, že by jí manžel mohl pomáhat s čímkoli kolem domu, na zahradě nebo při výchově syna. Ve skutečnosti naše hrdinka dělala stejnou práci, jakou dělala předtím, tedy to, co její matka vždy vyžadovala, před čím chtěla utéct. Čas plynul, můj syn vyrostl a potíží přibývalo. Zvýšil se i psychofyzický stres. Morální ponížení bylo nyní dvojnásobné, ze strany matky a ze strany manžela. Mladá žena se vrhla mezi manžela a matku a snažila se jim ve všem vyhovět, protože neposlušnost byla psychicky trestána velmi krutě, doháněla ji k hysterii a následně byla obviněna z hysterie a psychopaty. Jeden z.