Od autora: Doporučuji přečíst těm, kteří se bojí lékařských zákroků (jakýchkoli, nemusí to být nutně stomatologických). Přemýšlím o základních příčinách obav a o tom, jaké činy pomohou posílit pocit bezpečí Když jsem byl naposledy u zubaře, omylem jsem si spletl dveře a skončil před 70 lety v nacistickém mučírně. Řekl bych jim všechny tajné informace – ale prostě jsem nevěděl co! Jedinou anestezií, kterou jsem při odstraňování nervu (!) nabízel, byla sestra, která stála za mnou a pevně mi držela hlavu. A doktor, když mi z čelisti vybíral zbytky nervových zakončení a přitom mi rval zpocené dlaně ze svého županu, řekl: „No tak, na co řveš, to vůbec nebolí...“ Jako bych byla v klasické noční můře o zubařích, píšu a jsem zděšena - a pak jsem byla tak zmatená a ohromená, že jsem jim zaplatila peníze, zdvořile jim poděkovala a ještě dlouho se jen slabě snažila usmát zubařské křeslo ve mně vyvolalo paniku a skutečné chvění v rukou. Dospělá, úspěšná, zcela nezávislá žena se rázem proměnila ve vyděšenou dívku, která se chce ze všeho nejvíc schovat pod peřinu a nechat vše jít samo. A vím jistě, že nejsem jediný, co se děje v duši dospělého, že vzniká „iracionální“ strach ze zubařů?1. Není to bolest, co je děsivé, je to neznámo, co je děsivé. Každý z nás čas od času dobrovolně podstoupí různé bolestivé procedury - a vůbec neztrácíme hlavu a nezačneme panikařit. Anticelulitidová masáž, depilace, lékařské testy, jehlové podpatky a těsné boty, bolest z těžkého pytle řezajícího se do ruky, tetování a piercing... Trpěli jsme, něčím se odměňovali, byli rádi, že vše odešlo a že jsme dostali nějaký výsledek. Ale zubaři (to se děje od našeho smutného sovětského dětství, ale jak vidíme na mém příkladu, děje se to i nyní) mají takovou milou tradici. Jmenuje se "Vůbec to nebolí." Jednoduše řečeno, je to tradice lhaní. Dospělý a dítě od určitého věku se s určitou bolestí snadno vyrovná – když ví, jak dlouho bude trvat, jakou bude mít intenzitu, obecně se dokáže naladit a zmobilizovat své duševní síly na “ trpělivost." Pokud vám lžou o bolesti, která vás čeká, nedostanete příležitost se na ni připravit. Někdy vám nedají čas, nejen příležitosti. Podle zásady „náplast se musí rychle strhnout“. Pokud jsou to opravdu 2 sekundy, možná je to lepší (i když já osobně bych se stále rozhodl zhluboka nadechnout a naladit se). Pokud je ale potřeba bolest vydržet déle než pár sekund, rozhodně potřebujete čas na mobilizaci. Pokud vám to nedají, je to špatně, jak to aplikovat v zubní ordinaci? Než lékař zahájí jakoukoli manipulaci, požádejte ho, aby vám řekl, jak je to bolestivé a jak dlouho to bude trvat. Řekněte „dej mi nějaký čas, abych se připravil“. Jste klient, máte na to právo.2. Není to bolest, co je děsivé – je to moc doktora nad vámi, co je děsivé. Dokud neřeknete „ano, s tím souhlasím“, jakákoli manipulace s vaším tělem je porušením vašich hranic. Lékař má nad pacientem moc – ví víc, vaše tělo a zdraví je v jeho rukou – a mnoho lékařů bohužel autoritu této moci překračuje, až se dopouští přímo emocionálního a fyzického týrání. Argumenty jako „Ano, přeji ti hodně štěstí“, „Začni rychleji, skonč rychleji“, „Ale ty sis toho nevšiml, že?“ - To je klasická manipulace násilníků. Pokud jste tyto fráze slyšeli od zubařů, velmi se omlouvám, ale bylo to porušení vašich hranic. Pokud to řekli i vaši rodiče, je mi to velmi líto, ale bylo to porušení vašich hranic nebo shovívavost, když ostatní porušují vaše hranice. Člověk, kterému se to děje bez jeho souhlasu, se cítí bezmocný, nechráněný, prožívá hrůzu a vztek z toho, že ostatní mohou napadnout jeho hranice – dohranice jeho těla! - a je to, jako by to bylo "normální". Pokud se to děje opakovaně, vštěpuje to člověku pokoru k tomu, že mohou být narušeny jeho hranice – chování oběti, psychologie oběti. Vnitřní protest ale neustupuje a nastupují „bezdůvodné“ obavy, podrážděnost, výbuchy agrese... Jak to uplatnit v ordinaci? Začněte výběrem lékaře. Vyberte si člověka, který se k vám chová s respektem, který je připraven s vámi mluvit, vysvětlit vše, co se s vámi děje – vaším tempem a slovy, kterým rozumíte. Ano, vaši přátelé vám možná řeknou, že „Vasil Vasilich je vynikající lékař, plomby vydrží 15 let“ (tak jsem skončil u nacistů). Nechci snižovat technické dovednosti lékařů, ale když po každém naplnění potřebujete jít půl roku k psychoterapeutovi nebo pít vodku, aby se vzpamatoval, opravdu to stojí za to?... Konkurence je dost na trhu si můžete snadno dovolit vybírat. Je důležité si pamatovat – vy jste hlavní a jediná osoba, která rozhoduje o záležitostech vašeho těla.3. Není to bolest, která je děsivá – děsivá je potřeba snášet ji odvážně. Myslím, že strach ze zubařů není v mnoha ohledech jen strach, ale snůška emocí, ze kterých je strach prostě nejzřetelnější a nejpatrnější. A může tam být například i stud: "Takový dospělý kluk, ale nemiloval!" No, mušelínová mladá dámo, nech toho!“ Nebo další strach je ten, že jste se svými strachy sami a nikdo vás nepodporuje: „Proč se jako malá holka držíš matčiny ruky? Nechte mámu sedět za dveřmi, všechno si tady uděláme sami." Nebo pocit viny: "No, proč tak řveš, hele, vyděsil jsi i maminku!" Ay-ay, a máma tak doufala, že budeš hodná holka." Myslíte si, že takové fráze slyší jen děti? Myslíte si, že takové fráze netočí, mírně upravené, v hlavách dospělých? Pořád se točí a je to děsivé, zahanbené, urážlivé a vůbec se mi nikam nechce, bude to bolet a odezní to samo Jak to aplikovat v ordinaci zubaře? Dovolte si postarat se o sebe. Přemýšlejte předem, kdybyste mohli mít všechno, všechno, všechno - co byste si objednali, abyste se v zubní ordinaci necítili tak špatně? Mít někoho blízkého, kdo tě drží za dlaň, zpocený strachem? Aby vás později vzali do kina a dali vám zmrzlinu? Abys mohl zabořit obličej do ramene a brečet a ten člověk se nesmál, ale naopak tě pohladil po zádech a řekl: „Jsi tak statečná, taková hodná holka, všechno jsi vydržela ...“. Aby si někdo místo vás povídal s děsivým doktorem v bílém plášti, zatímco vy se bojíte a máte problém něčemu porozumět, abyste něco skutečně pochopili? Nyní mi prosím vysvětlete, proč si to nemůžete zorganizovat sami? Ano, ve stresujících, těžkých chvílích všichni trochu ustoupíme (to, čemu se říká „upadnutí do dětství“). To je normální – pokud psychika musí vynaložit velké množství prostředků na to, aby zvládla současnou těžkou situaci, zralost, přiměřenost a klidná duchapřítomnost prostě nemusí stačit duševní síly. Tím, že toto popíráme, násilně „rozveselujeme se“, „dospíváme“, oháníme se a chlubíme se, nedáváme si příležitost najít skutečnou oporu zvenčí, kterou někdy potřebují i ​​ti nejsilnější a nejstatečnější.4. Není to bolest, co je děsivé – děsivé je zničení těla a ztráta iluze nesmrtelnosti. Zní to divně, že?) Tato zkušenost je velmi hluboká a implicitní, ale zdá se mi, že mnozí se s ní tak či onak setkali. Už to není jen o zubařích, ale o lékařích a nemocech obecně. Přijmout fakt, že s mým tělem není něco v pořádku, znamená přijmout, že jsem velmi křehké, zranitelné stvoření. Že dříve nebo později zemřu. Moje tělo se postupně, rok od roku, víc a víc zhoršuje. Nejprve jedna plomba, pak dvě, pak můstek a pak je čas vyrobit zubní protézu... A pak... Zdá se to jako samozřejmé věci, ale přiznat si je celým srdcem je velmi těžké a spousta existenčních zážitků je okamžitě spuštěno. Takže za určitých životních okolností může být zdánlivě banální cesta k zubaři doprovázena soundtrackem trubek apokalypsy: „a jednou na tebe přijde řada“. Teď trochu přeháním, ale zase!