Úzkost. co to je? Tento pocit. Prožívá se jako vzrušení různé síly. Pokud se intenzita tohoto zážitku zvýší, objeví se strach a další zesílení povede k hrůze. To se může stát docela rychle. A psychika to může zpracovat jinak. Teď studuji záchvaty paniky. Odborníci říkají, že tyto hrozné a nepochopitelné „útoky“ jsou zážitkem hrůzy skrze tělo. Myslím na somatické úrovni. Když se míjí úroveň vědomého zpracování, žití, porozumění, pláče, mluvení skrze to, co se mi děje. Když už tělo křičí symptomem zvaným „záchvat paniky“ - cítíte se hrozně, všimněte si tohoto pocitu!!! Nepozorovaná, spolknutá, potlačená, stlačená hrůza z něčeho. Když jsem začal studovat praktickou psychologii, zjistil jsem, že psychika je obecně ošemetná věc a je velmi závislá na učení. Tedy ze zvyku nějak reagovat a předávat či nepředávat informace vědomí. Tyto návyky se vytvářejí velmi brzy. To nejdůležitější před prvním rokem života. K popisu našich zážitků používáme slova. Samotné slovo „horor“ vás děsí a pomyslíte si: „No, abys mě dohnal k hrůze, musíš mi uříznout nohu nebo něco jiného vážného.“ Ale ukázalo se, že ne. Ne. Můžete se docela rychle vyděsit. V tuto chvíli si jen myslíme, že jde o prchavý strach. No, stalo se a přešlo. A pro psychiku a tělo, ať už si tento pojem v našem jazyce definujeme jakkoli, z hlediska intenzity prožitku to bylo velmi silné vzrušení. V jistém smyslu ultimátní. Možná prostě nevíme, že v určitém okamžiku jsme dosáhli svého limitu síly zážitku. To se zvláště často děje v důsledku nedostatku kultury k rozlišení mezi vlastními pocity, pocity a zkušenostmi. Když to pro situaci, ve které se osobnost vyvíjí, není výhodné. No, člověk nikdy neví – válka, deprivace, revoluce. Není čas a energie sedět nebo se jen zastavit a něco v sobě rozeznat, tím méně s tím pomoci dítěti. Vštípit tuto kulturu Z něčeho byla hrůza nebo stále existuje. Trvá a nikdy nekončí. Možná jsem se dozvěděl nečekané zprávy, které nějak dramaticky změnily můj život. Nebo to možná není cool, ale je to příliš drsné a já... Jdu jíst, jdu pít, jdu do práce. Zameťte, perte, vařte. Víte, když vám zemře někdo blízký, nesedíte, ale jdete dělat to samé, co jste dělali. V zásadě je to na každodenní úrovni považováno za normální. Říkají, že je to obranný mechanismus. A myslím...děláme to proto, že neexistují žádné jiné stereotypy pro prožívání intenzivních a velmi obtížných pocitů pro psychiku. A náš vzorec chování je tento: tady je koště. Babička právě zemřela: "Ha, tak jsem dlouho nezametla!" Nebo se to dá udělat jinak. Samozřejmě je lepší nebýt v hrůze sám. Ano, co je tam za hrůzu! A ve strachu a mnohem více. Bylo by hezké mít v telefonu alespoň další hlas. Bylo by fajn mít přístup k lidem, kterým můžete říct – pomozte, cítím se špatně. Poslouchej mě. To je ono, to je podstata. Nepotřebujeme přítelkyně a přátele, kteří okamžitě začnou oh oh oh. Potřebujeme přítelkyně a přátele, kteří umí naslouchat. Mít kolem sebe takové lidi. Tomu se říká zdravé prostředí. S tímhle nepotřebuji koště, nepotřebuji koláče, když se v životě bojím prdele a mizí mi zem pod nohama. Tak jsem začal s úzkostí a záchvaty paniky. Úzkost je normální duševní stav. Nějaká bdělost. Protože k úspěšnému fungování hominid musí být vždy ve střehu. To je příroda. A to je správné, dobré a adekvátní. Zvláště v metropoli, kde se odehrává mnoho náhodných a složitých událostí a tisíce dalších hominidů. K čertu s nimi. Stává se také, že úzkost zesiluje v závislosti na vývoji událostí kolem. Může se rozvinout v nepříjemný pocit strachu, aby vás nějak motivoval ke změně situace, která je nebezpečná pro přežití těla – k útěku nebo udeření. No, obvykle běhat. Ale máme sociální hranice. Nemůžeme vždy utéct nebo zasáhnout. Můžeme proto do sebe narazit nebo se znovu porazit, což vede k neuróze. A zde na scénu přicházejí praktičtí psychologové, aby nám pomohliJe to „správná“ věc utéct nebo porazit, aniž byste ztratili práci nebo zničili jakékoli jiné vztahy. Gestalt terapie nabízí uvědomění a život jako vrstva, substrát mezi zvířecí reakcí a stažením do neurózy, tedy do sebe. Není to ideální způsob, protože takové věci neexistují, ale zdravější a přizpůsobivější pro život v nové společnosti. Praktická psychologie v podstatě pomocí různých přístupů propojuje čelní laloky, respektive je učí je využívat naplno. Jinak proč jsem člověk? Abyste se ovládali. Koneckonců, to je to, co mě dělá Rozumným. Přesto budu pokračovat o záchvatech paniky. Hned řeknu, že jsem je zažil. Doktoři si jen mysleli, že jde o VSD, chlapec rostl, srdeční vada, cukrovka. Samozřejmě jsem nerozuměl a bál jsem se, co to bylo za stav před mdlobou, i když ty ani neomdlíš? Co o nich ještě chápu z hlediska fyziologie nervového systému a psychopatologie? Panika vzniká z pocitu nejistoty, neovladatelnosti „půdy pod nohama“ a nepochopitelnosti toho, co se děje. Panika je chování vyplývající z ohromujícího pocitu strachu přecházejícího v hrůzu. Můžete vydržet strach čistě fyziologicky po dostatečně dlouhou dobu a pochopit, že nyní máte strach, pochopit, čeho se bojíte, a být tak nějak „při vědomí“, adekvátně testovat realitu. Hrůzu na úrovni vědomí nelze z fyziologických důvodů dlouho snášet, jinak by to byl strach. Slovo „hrůza“ je způsob, jak označit nesnesitelný strach, ze kterého už nic nepoznám – kdo jsem? Kde jsem? kdo je poblíž? A hlavně – existuji!? Vnitřně je to prožíváno jako stav rozkladu nebo malá kapka v nekonečném oceánu nebo vesmíru. Žadné limity. Pokud mluvíme o miminku, je to tehdy, když je velmi dlouho samo. Když mnohokrát volal a nikdo nepřišel. A je hladový, popsaný a svinstvo všude kolem sebe. A nejprve křičel. Pak může mlčet, když už není síla. Jen mlčí. A v něm je jedinečnost hrůzy. Znovu. Nechci nikoho strašit. To je prostě způsob, jak v ruštině nazvat zážitky, které se vyskytují uvnitř hominidů. Takto vznikají úzkostné poruchy. Chytří italští psychoterapeuti mluví v lidovém jazyce Gestalt terapie: „Záchvaty paniky jsou, když neexistuje žádná podpora pozadí.“ Rozluštím to, jak tomu rozumím. Jsem přece certifikovaný psycholog =) Pozadí v našem životě je něco známého a srozumitelného. Něco, na co se můžeme spolehnout. To je něco, co se nevymkne z rukou. Paradoxem ale je, že nejstabilnější věcí v mém životě je Já a způsob, jakým jsem byl formován od narození. Možná není dostatečná stabilita a opakování nezbytných akcí, které uspokojují mé potřeby od mých důležitých dospělých, kteří mě hlídají. Nemusí to být matka, mohla zemřít při porodu nebo se přestěhovat do jiného města, protože „nebyla připravena na dítě“. Pak mě hlídá táta, babička nebo třeba děda nebo zaměstnanec dětského domova. Obecně je miminku jedno, kdo to je. Zde se opírám o teorii objektních vztahů a psychoanalytiky. Nezní to vanilkově, ale zní to jako realita, která nás nezajímá. Jednoduše do nás nasadila mechanismy a ty fungují nebo se rozbijí, pokud nejsou splněny podmínky. V dospělosti se musím spoléhat sám na sebe, když v nějakém, byť krátkém, okamžiku chybí vnější podpora nebo se stávají nebezpečnými a mobilními. Najednou si nemůžu být ničím jistý, někdo mě například oklamal. Pokud nemám uvnitř pevnou oporu, kterou jsem získal v dětství, okamžitě upadnu do hrůzy a obejdu „pouze strach“ a „silný strach“. Ve vnitřním světě, v mé osobnosti, je nějaké místo, které je tak citlivé, že když se ho dotkne nějaká situace nebo člověk, je to pro mě z paměti od dětství něco zničujícího strašného a nedokážu se s tím vyrovnat. A já v tuto chvíli, zrazující sám sebe, uvnitř sebe, nemohu na nic šlápnout, abych cítil realitu a nějak se uklidnil! Ale jsem dospělý a zachovávám si tvář – mám mocné mechanismy, abych to všechno neukázal, abych to zmrazil. Jako v pohádce zastavte čas, aby i kapky deště zamrzly. Víte, že ve fantazii existuje takový postulát? Pokud sešleš kouzlo zastavení času,?"