Častěji si většina lidí spojuje dětství s bezstarostným životem, vyrovnaností, ale zároveň v paměti zůstávají někdy traumatické, smutné vzpomínky. Nebezpečí takových vzpomínek je v tom, že je naše psychika dokáže rozpoznat jako scénáře, návody k akci. Člověk může mít například dlouhou dobu snovou paměť nebo se může překvapivým způsobem znovu a znovu ocitnout v podmínkách, ze kterých tak touží uniknout. Koncept scénáře Scénář, bez ohledu na jeho typ, je vždy chování, které se naučila psychika, proto nás naše jednání nevědomě vede ke stejnému výsledku. Existovat pod vlivem scénáře znamená snažit se dostat ze začarovaného kruhu Existují tři typy žitého písma: dětské, rodinné a kmenové. Podívejme se na každý typ podrobněji Scénář z dětství (dětský scénář). Jednou ze základních biologických potřeb dítěte je bezpečí, takže vytvoření scénáře je vždy ochranou scénáře z rodinného života (rodinný scénář). Život v rodině: péče o domácnost, přístup rodičů a rodinných příslušníků tvoří v člověku určité chování. Například dívka vyrůstá v podmínkách, kdy její otec miluje a chrání svou matku a svou dceru s vysokou mírou pravděpodobnosti, že vstoupí do zdravého vztahu s psychologicky zralým mužem základ pro postoje člověka. Jako příklad si můžeme vybavit znamení nebo rčení. "Moc se nesměj, budeš plakat, říkala mi to babička, to je už staletími prověřené!", řekla prababička své pravnučce. Dospělá žena o mnoho let později propadne panice, když se v životě stane něco dobrého – nevědomě se rozvinul scénář, podle kterého by se mělo okamžitě stát něco špatného a tělo místo radosti dostává další dávku stresu a napětí typů scénářů je „přenos“, tedy tím, že jsme na kterékoli z úrovní, něco si nějak přejímáme: buď z prostředí, nebo z dlouhodobého způsobu života a zkušeností příbuzných, nebo se může stát i naše reakce z dětství scénář v dospělosti Scénář z dětství Jak se již stalo Říká se, že dětský scénář je snahou psychiky ochránit se před nějakým zdrojem stresu. V dětství nám tento mechanismus dobře slouží, ale ne všechno funguje tak dobře, pokud v tomto scénáři uvízneme jako dospělí. Scénáře z dětství se pro nás v tomto případě mohou stát omezujícími. Častěji se scénář z dětství utváří takto: dítě je dlouhodobě ve stavu psychického násilí (dítě je kritizováno svými rodiči ve srovnání s. ostatní děti, které jsou samozřejmě lepší a chytřejší, jeho úspěchy jim nic neříkají atd.), pak dětská psychika začíná chování rodičů vnímat a interpretovat jako selhání výhradně dítěte (nejjednodušší vysvětlení, že „uklidňuje ” psychika ve smyslu chování rodičů). na“ - „by bylo lepší, kdybych neexistoval, jen všechny ruším.“ Co se stane dál? Takový postoj může vést buď k nezdravému perfekcionismu („budu se snažit dělat lépe, víc, a pak mě rodiče budou milovat“), nebo k apatii a pochybnostem o sobě („ať dělám, co dělám, nestačí to, Nechci se víc snažit, nebo nebudu nic dělat a zkusím to, protože mi stejně nic nevychází”) Co dělat, když si všimnete, že žijete podle vnuceného scénáře z dětství? Za prvé, skutečnost, že jste to sledovali, je již dobrá, dává vám to příležitost výrazně zlepšit svůj život. Vezměte prosím na vědomí, že s věkem se scénář z dětství zabydluje a čím déle budete práci na sobě odkládat, tím obtížnější bude zbavit se naučených postojů. Samostatně je nesmírně obtížné pracovat s dětskými scénáři, doporučuje se pomoc.