Od autora: Kirill Budkevich, organizátor klubu „Dad Can“, vedoucí tréninkové společnosti „Partner“, Osobně často ne rozumět našim novinářům. Někteří místo psaní článku o dobrých věcech: NAPŘÍKLAD: - Řekněte nám o klubu „Daddy Can“. Jak vznikl nápad na jeho vytvoření - Klub vznikl v roce 2009. Myšlenka vznikla z životní nutnosti. Každý ví, že mladá matka, a zvláště kojící matka, musí mít občas přestávky, legální „absence“ a jednoho dne šla moje žena studovat. Chtěla jsem tento volný čas strávit se svým dítětem co nejproduktivněji, a tak jsem začala přemýšlet, kam bych mohla zajít, a zjistila jsem smutnou věc. Ukazuje se, že mladé maminky se neustále někde potkávají, flákají, vyměňují si zkušenosti, ale tatínků je v zásadě málo aktivních tatínků. Ale pokud se setkají, pak se nemají kde shromáždit. Bohužel je fakt, že je snazší dát dohromady tatínky na pivo, než se sejít s dětmi. A já si pomyslel: „Kdo to potřebuje? Ke mě? Sám pak takový klub vytvořím.“ Sám jsem se zajímal o setkávání a komunikaci s tatínky, jako jsem já, chtěl jsem vědět, jak žijí a komunikují ostatní otcové s vlastními dětmi. Přečtěte si více: http://partnera.org/news/1/39/zhelanie-ottsovstva-zalozheno-v-genah-intervyu-s-aktivnym-papoi-rukovoditelem-treningovoi-kompanii-partner/ Píší toto: Pokaždé, když jsem přijďte na školní rodičovské schůzky, smutně pozoruji ten samý obrázek: maminka, maminka, babička, zase maminka... V téměř zcela zaplněné sborovně se zástupci mužské poloviny lidstva dají spočítat na jedné ruce. Přibližně stejný je obraz i ve frontách na dětské klinice. V "čekárně" dětských kroužků a oddílů...Kde jsou tatínkové?.. Vydělávají? Čaj a ženy v Bělorusku si jen zřídka mohou dovolit sedět bez práce a dělat pouze domácí práce. A ještě jsem neslyšela, že by se pracovní režim dělil na „dámský“ a „mužský“. Ženy si však vždy najdou čas na děti. Muži jsou extrémně vzácní. Opravdu nemohou? Nebo nechtějí?... V naší společnosti bohužel stále vládne beznadějně zastaralý stereotyp o skutečném mužském údělu – že muž je živitel a tím to všechno končí. Všeobecně se má za to, že rodinu musí zajistit muž a za vše ostatní je zodpovědná žena: výchova dětí, dětské „šmejdy a kašle“, pohodlí v rodině, hrnec boršče na sporáku a volnočasové aktivity. Ano, muž je především živitel, nikdo tuto skutečnost nezlehčuje. To by ale nemělo zasahovat do jeho dalších rolí. Přetočme film na začátek. Mladá rodina. Narození prvního dítěte. To, že se svět mladé maminky soustředí kolem postýlky, bereme jako samozřejmost. A jaké normy chování jsou v tomto ohledu „předepsány“ šťastnému otci? Hlídat děti není jako mužská práce. Až začne mluvit a chodit, půjdu si s ním zahrát fotbal. Ale nakonec „díky“ takovému postoji již dospělé dítě nenajde důstojné místo v životě svého otce. V mnoha rodinách pozorujeme takový fenomén, jako je latentní otcovství. De iure existuje otec, ale de facto chybí. Ráno jsem šel do práce, vrátil se večer, najedl se, koukal na televizi a šel spát. O víkendech - kamarádi, dača, rybaření, samá televize. Komunikace s dětmi je omezena na fráze "Jak se máš?" - "Pokuta"; "Udělal sis svůj domácí úkol?" - "Dělal". Otec neví, jak jeho dítě žije, jakou má oblíbenou barvu, kreslenou postavičku nebo hru, jak se jmenují jeho kamarádi. A to je děsivé... Pamatuji si, že ve Stockholmu mě nejvíc nezasáhla krása četných architektonických památek, ale množství otců s dětmi na ulicích a v parcích. Pak jsem ještě nevěděl o jejich otcovských školách ani o 60 dnech mateřské dovolené, které se ve Švédsku poskytovaly pouze otcům, byl jsem prostě ohromen, když jsem pozoroval jinou realitu, odlišnou od té naší. Pro dokreslení obrázku zbývá jen dodat, že když Švédové vidí naši/