Nedostatek důvěry v sebe, své silné stránky, své znalosti. Každý se s tím vyrovnává jinak. Někteří se vyhýbají, někteří se bojí, někteří nevnímají. Nelze popřít, že je naší stálou společnicí. Ale co je zvláštní, často nabere takovou dynamiku, získá nad námi tolik moci, že některé důležité akce prostě odmítáme, abychom neselhali. Obsedantní „co kdyby“ vás svědí v hlavě a nutí vás zastavit. Co když nenajdu práci, co když se mi nebude líbit datum, co když nesložím důležitou zkoušku, co když se mi nezvýší plat. Je tam nahromaděno tolik napětí, že je jednodušší ho vůbec nevidět a nechat vše tak, jak je. Když se ptám, co se stane, když se stane totéž „co kdyby“, často slyším v odpovědi rozumné „nic“. Nikdo nezemře, apokalypsa nenastane. Ale z nějakého důvodu mě tato myšlenka vůbec neuklidňuje. Žijeme v době orientované na úspěch, kde existuje pouze úspěch. Všeobecně se z nich dělá hodnota, o kterou je třeba usilovat. Limonádu si určitě musíme udělat z citronů, jinak budeme cucat jak blázni. Ale neúspěchy a jejich role v našich životech jsou umlčeny. Tvrdošíjně předstíráme, že neexistují. Tak jako v Sovětském svazu neexistoval sex, tak ani v moderním Rusku (a pravděpodobně i ve světě) nedochází k selháním. Odešli do stínu a zůstávají něčím ostudným a nezákonným. Něco, co není zvykem vydržet a nelze to sdílet. Když se stydíte říct, že jste stále nenašli práci nebo jste nedovedli své podnikání ke stabilnímu příjmu. Když se stydíte, že stále nejste vdaná nebo ještě nerodila. Když se stydíte ztratit svůj status odchodem ze stabilní, ale nechutné práce. Nad námi visí Damoklův meč očekávání společnosti a blízkých, že musíme být úspěšní ve všem, co děláme. V atmosféře takového napětí mizí volba. Je tam tlak (vše nebo nic), termíny (za měsíc si musím najít práci/vdát se/porodit) a samozřejmě strach, že to všechno nestihnu. Tak silné, že je lepší nedělat vůbec nic. Nebo je jiná možnost. Vytáhněte své nejistoty ze stínu a uznejte je. Dejte neúspěchy na stejnou úroveň s úspěchy a přijměte je jako normální běh života. Proměňte díru, do které se tak bojíte spadnout, v pevnou zem, na kterou se můžete spolehnout stejně pevně jako na úspěchy a výkony. A pokud neočekáváme, že se každá minuta propadne do země, pak napětí zmizí a vytvoří prostor pro energii a kreativní adaptaci. Povím vám příběh. Už tři roky, když sedím a čekám na schůzku s klientem, pociťuji téměř stejný soubor emocí – úzkost, zájem, očekávání a NEJISTOTU. Na začátku své profesní cesty jsem poznal jen první tři, čímž jsem nejistotu posouval daleko do hlubin. Jsem zatraceně zkušený psycholog, proč mě napadlo o tom pochybovat! Takže jsem byl napjatý. Malá část energie byla vynaložena na práci s klientem. Hlavní část byla věnována odhánění nejistoty a vyrovnávání se s napětím, které se nahromadilo v místě, kam byla strčena. A také se připravila o jedinečnost, snažila se trefit ne svým individuálním stylem, ale OBRAZEM ZKUŠENÉHO PSYCHOLOGA. Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl přiznat svou nejistotu a vynést ji z temnoty. Je velmi těžké připustit, že mohu selhat, když vše, co musím udělat, je dosáhnout. Ale jakmile jsem tomu dal prostor a uvědomil jsem si, že neúspěch může mít stejnou hodnotu jako úspěch, opravdu mě to pustilo. Svoboda, energie a... objevil se nějaký druh života... Je skvělé dělat limonádu, když na vás život hází citrony. Ale rozhodně máme právo to nedělat A TO JE NORMÁLNÍ.