Od autora: Existuje strach z veřejného projevu? Za 6 let práce s tímto tématem jsem se přesvědčil, že takový strach neexistuje. Co pak prožívají ti, kteří se bojí mluvit před ostatními lidmi. Existuje názor, že strach z veřejného vystoupení je až na druhém místě po strachu ze smrti? Je označován za jeden z nejnepříjemnějších, nekontrolovatelných a těžko překonatelných. A přesto existuje důvod se domnívat, že takový strach vůbec neexistuje. Kytice místo osamělého stromu Představte si, že si povídáte s kolegy, a pak se všichni společně vypravte na konferenci, kde zaujmete místo v publiku. mezi posluchači. V tuto chvíli někdo mluví a zdá se, že na tom není nic špatného, ​​ale situace se mění – je řada na vás. Pokoj je stejný, lidé kolem jsou stejní. Musíte mluvit, ale s kolegy jste už mluvili dříve. Co se mění, teď nejste mezi ostatními? Jste odděleni. A všichni ostatní... A pak to začíná: všichni ostatní budou poslouchat, sledovat, hodnotit. Co když se ztrapním? Oni to všechno uvidí. A pokud slova znovu zapomenu (s největší pravděpodobností ano!). A začíná to být děsivé... Sám v poli není válečník. Navíc je člověk proti desítkám či stovkám dalších, těch, kteří se teď dívají, hodnotí, nacházejí chyby, kritizují... Je děsivé nepromluvit, nemluvit. Ale to je právě to – být sám proti všem. Je děsivé se nevyrovnat. Je děsivé zapomenout. Je děsivé vypadat vtipně a hloupě. Je děsivé neodpovídat na záludné otázky. Je děsivé pomyslet si, co si všichni budou myslet... Když to všechno analyzujete, ukáže se, že nemáme co do činění jen s jedním strachem, kterému se obvykle říká strach z veřejného vystupování, ne, ukázalo se, že mluvíme o spoustě obav a obav, které jsou nejčastější? V mé praxi jsou nejčastější: strach ze zapomenutí naučeného (nachází se u každého, kdo cvičí a snaží se zapamatovat si nějaký projev), strach z toho, že něco neřekne, strach z toho, že to nezvládnu, ze selhání/porážky, strach z chyb, strach z nesplnění očekávání, strach slyšet kritiku (zejména nekonstruktivní), strach z vnějšího hodnocení, strach z nesouladu (s vlastními představami nebo nějakým standardem), strach z nudy a nezajímavosti, strach z mlžení říct něco hloupého nebo říct „špatnou věc“, strach z toho, že budete vypadat hloupě a vtipně, strach z toho, že budete vypadat neschopně, strach, že ostatní budou hádat o vašem strachu a nejistotě. Existují i ​​jiné případy, ale tyto jsou nejčastější Takže... strach z veřejného vystoupení je jakousi chimérou. Je pryč. Existují další obavy, že celá spřátelená společnost člověka v určitou chvíli předběhne. A tím nejvhodnějším okamžikem je mluvení na veřejnosti, ale ptáte se, co s tím má společného strach ze smrti? Pokud se ponoříte ještě hlouběji, za strachem z výkonu se skrývá „nejhorší strach“. Strach z odmítnutí. A na podvědomé úrovni, na úrovni historické a genetické paměti to znamená: nelze přežít. Smrt. O tom je však lepší mluvit v samostatném článku. Mimochodem, existuje další zajímavý postřeh. Lidé, kteří zažívají to, čemu se běžně říká „strach z veřejného mluvení“, tomu sami téměř nikdy neříkají. Je slovo „strach“ samo o sobě děsivé? Nechcete si přiznat, že to, co zažíváte, je strach? Nezáleží na tom, kritika, selhání, selhání... je to stále „strach“. Nebo existuje intuitivní pochopení, že jde o něco jiného, ​​co se používá k nahrazení „strachu“? Říkají, že cítí nepohodlí a nejistotu. To je snazší přijmout a přiznat. No, ať je nejistota! A když začneme zjišťovat, odkud pochází, objeví se seznam... Co když zapomenu, co jsem se naučil, co když neřeknu to nejdůležitější Co když to nezvládnu, zostudím se, selžu? Co když udělám chybu a všechno pokazím Co když nepodávám takový výkon jako já? ... Tento seznam mi určitě něco připomíná... Ach ano, je v něm něco dobrého?!