Od autora: Trochu více o psychologickém traumatu K napsání poznámky mě přiměla diskuze na téma na fóru s jednoduchým názvem „Trauma“. Pokud jde o tento fenomén, upřímně mě překvapilo, že se mnozí z tohoto konceptu zřekli. Jako by trauma bylo fenoménem, ​​který brání rozvoji člověka. Tedy nikoli traumatické události, které brání nebo narušují rozvoj osobnosti, ale rozpoznání přítomnosti traumatických zážitků. Jako: „nesou si svá traumata celý život, nevyužívají zdroje dané člověkem od přírody, zahalují se, aby v životě neudělali nic cenného. série t cry“. Začíná to v dětství, kdy je dítě naučeno nedávat volný průchod svým citům, nechtějí (protože je to děsivé, bolestivé) čelit jeho bolestným zážitkům. Samozřejmě je snazší, když se děti nějakým zázrakem během 5 minut vypořádají se smutkem z poruchy auta, záští vůči klukovi, který, když byl jeho syn nemocný, našel nového kamaráda nebo strach, že bude muset jít do nemocnice, a kdo ví, co ještě Dívka roste a malí kluci si ji nevšímají, „také jsme vyrostli,“ ať si to každý myslí „nedávat pozor“ je traumatizující. Protože nejen že nedávají pozor, ale vyhlásili bojkot a spolu s chlapci se odvrátily i dívky – a to je úplně jiná zkušenost než prostě „nedávat pozor“. Ale příbuzní teenagera se od něj odvrátili, nevyptávali se ho a řekli obvyklé: „Změň se. Opatruj se. Hele, přibrala, proto nedávají pozor... Přestaň v noci jíst.“ Obecně mě v diskuzi velmi oslovila výzva hledat zdroj, znehodnocení významu traumatizujícího zážitku na život člověka, IMHO koneckonců, když to popíráš, co pak může pomoci někomu, kdo v určitém okamžiku (!) v životě zůstal sám se svým neštěstím (obtíží) bez vědomí traumatického zážitku ten člověk nechápe, co se s ním děje, jen dlouhá deprese, jen záchvaty paniky, prostě žádná energie, jen láska nebo závislost na jídle. Jen neustálé sebepodceňování. Prostě neschopnost přežít smutek. Spousta věcí je jednoduchých. A základem je nekompenzované trauma Zde jsou příklady (promiňte, jen jsem zkopíroval to, co bylo napsáno v tématu o traumatu, není tam žádný impuls k vytvoření verbální krásy): „Dítě je kvůli nemoci odloučeno od matky a. protože první měsíc svého života je v nemocnici, odděleně od ní. Došlo k ohrožení jeho existence. Bude to mít nějaký dopad do budoucna? Rozhodně. To je traumatický zážitek. U takových dětí bude vývoj probíhat se zvláštnostmi, ale různými způsoby. Podle toho, jaké je okolí, jak budou uspokojeny jeho další potřeby. Ale pro nikoho to není tajemství, předpokládám, že schizoidní struktura postavy je prakticky zaručena. Čtyřletému dítěti umírá před očima otec – to je rozhodně trauma životní krize. Podle toho, jak se chová prostředí kolem něj, se bude lišit i jeho vývoj. Ale co bude rozbité - ano! Po celé dětství matka přebírá místo dítěte. Jeho touhy, jako například Chci mléko, se neberou v úvahu. Maminka sama ví, jak ho nakrmit, ať je mu zima, nebo ne, atd. Sebezapojení dítěte – nebylo by to vývojové trauma 4letá holčička je pravidelně vystavena zhýralým činům rodinného přítele? Není to zranění, že ne? Paměť je potlačena. Historie deprese, poruch příjmu potravy atd. Ne, můžeme o ní samozřejmě říci, že nevyužívá své prostředky atd. Brutální bití dětí není trauma Opilý otec udeří 12letého teenagera hlavou o plot a on ztratí vědomí - nic A dívka, která neposlechne své rodiče (střízliví, manažeři firmy), dostane při vstupu do bytu pás do obličeje - je to maličkost? Ať hledá vnitřní zdroje. To je to, co hledá. Jen je těžké to najít... Vzhledem k tomu, že v rodině byla spousta dalších věcí, které narušovaly normální vývoj. Neustále ponižované děti, které jejich otcové kopou do zadku – nemají.