Od autora: Strach je emoce známá každému z dětství, od prvního nadechnutí. Někdo se ale strachu bojí a někdo se s ním přátelí... Strach je iluze. Většina věcí, kterých se bojíme, se nikdy nestane. Ale i když k nim dojde, často se ukáže, že nejsou tak špatné, jak jsme si mysleli. Pro mnohé z nás je strach to nejhorší, co se může stát. Realita není tak děsivá. Ale ne každý tomu rozumí. Pro některé je strach jakýmsi dobitím, vnitřním generátorem energie. Určitě znáte lidi, které pohání strach. Někdo se „hanby“ bojí, a proto se chová určitým způsobem. Někdo se bojí svých šéfů a proto je nejlepším zaměstnancem firmy měsíc. Někdo se rodičů bojí, a proto si domů nosí v deníku jedničky. Někteří lidé se bojí chudoby a pracují tvrději, aby vydělali více. Tento seznam by se dal rozšířit o dalších pár set stran o popisy případů, kdy strach hraje roli druhotného zisku. Ale tady je také zajímavé: strach nemáme rádi, věříme, že je to „špatná“ emoce, že se jí musíme zbavit, a čím dříve, tím lépe. Ale ti, kteří o strachu skutečně přemýšleli, si uvědomili, že strach je náš nejlepší pomocník. To je nejsilnější emoce přímo související s pudem sebezáchovy. Strach nás chrání, chrání nás. Strach vás nutí dvakrát si zkontrolovat výroční zprávu (vyhnete se tak pokutě, nebo něčemu podobnému), strach vás nutí nasadit si před seskokem záložní padák, díky strachu máme bezpečnostní pásy a airbagy, máme vakcíny a očkování a tohle seznam „díky strachu“ také velmi, velmi dlouhý. Neexistují žádné „špatné“ a dobré emoce. Každý z nich má nejen právo na existenci v našem životě, ale také svou specifickou roli, která pomáhá dosáhnout určitého cíle. Nemůžete jednoduše nahradit jednu emoci druhou a tím nezměnit nic kromě našeho stavu. Ale stává se, že sami nazýváme emoce „špatnými“ a tím se programujeme, abychom se cítili jak? Správně „špatně“, začneme trpět, i když v tom je obrovská sekundární výhoda, ale proces, jak vidíte, není vždy příjemný. A to vše proto, že jsme sami omezili přímý přístup k tomu, co chceme, a to vše kvůli strachu. Dám vám příklad: inscenujeme scénu žárlivosti, když chceme mít pocit, že jsme jediní. Výsledkem je, že dostaneme, co chceme, ale jakými prostředky získáme tuto frázi: "Potřebuji jen tebe!" Děti začnou jednat, když jim nevěnujeme pozornost. V důsledku toho se ocitnou v koutě a potrestáni, ale vědí, že jsou stále milováni. Protože být nemilovaný je velmi děsivé. O strachu tedy můžeme mluvit jako o příteli i jako o překážce, ale proč bychom měli dělat překážku z něčeho, co nám může pomoci? Strach je přeci jen iluze. Většina věcí, kterých se bojíme, se nikdy nestane. Ale i když k nim dojde, často se ukáže, že nejsou tak špatné, jak jsme si mysleli. Pro mnohé z nás je strach to nejhorší, co se může stát. Realita není tak děsivá...