Moderní vztahy jsou kotlem protichůdných tužeb: bezpečí a vzrušení, pohodlí lásky a žáru vášně. Chceme to všechno a v dlouhodobém monogamním vztahu to chceme s jedním člověkem. Kombinace každodenního a erotického je křehká rovnováha, kterou dosahujeme v nejlepším případě přerušovaně. K tomu potřebujete partnera poznat a zároveň rozpoznat jeho neustálou tajemnost; vytvořit bezpečí tím, že zůstanete otevřený neznámému; pěstovat intimitu, která respektuje soukromí. Odloučení a jednota se střídají a to je přirozené. Potřebujeme obojí, ale je to složitý tanec Při konfrontaci s jinakostí partnera můžeme reagovat strachem nebo zvědavostí. Můžeme to zkusit zredukovat na to, čemu rozumíme nebo víme, nebo přijmout to, co to dělá tajemným. Pak si ponecháme možnost objevování! Ale bohužel, cena za to je přestat být kontrolory. Když odoláme nutkání ovládat, pak zůstaneme otevření. A jak píše Esther Perel (a tématem sexuality a erotiky v párech se zabývá již řadu let), erotika se nachází právě v prostoru mezi úzkostí a šarmem. A když víme, jak to používat, zůstáváme o naše partnery zájem; těší nás a jsme k nim přitahováni. Ale pro mnohé z nás je vzdát se iluze bezpečí a přijmout realitu naší nejistoty. Tyto myšlenky mohou být založeny na jednoduché otázce: kdy vás váš partner nejvíce přitahuje? Přemýšlejte o tom. Přitažlivost k partnerovi není ze své podstaty sexuální zážitek; není to „když mě můj partner nejvíc vzrušuje“ nebo „kdy mám potěšení z jeho doteků“. To k tomu samozřejmě může patřit, ale když si odmyslíme sex, zjistíme, že odpovědi na tuto otázku mají tendenci zapadat do čtyř kategorií, které Esther Perelová celkem vtipně určila: „...když vidím svého partnera v co dělá, rád dělá (práce, koníček, hra).“ Tato skupina odpovědí je o tom, jak vidět svého partnera z pohodlné vzdálenosti. "Nejvíc mě přitahuje partner, když je vidím ve studiu, když jsou na pódiu, když dělají něco, pro co jsou opravdu nadšení, když vidíme našeho partnera ve stavu plynutí." je osoba, která je nám tak důvěrně známá, na chvíli se opět stává jaksi nepolapitelnou. Protože někdy, jak řekl Marcel Proust, „tajemství nespočívá v cestování na nová místa, ale v vidění novýma očima“. A tak když vidíme svého partnera samotného, ​​jak dělá něco, co ho vzrušuje, následný posun ve vnímání nám umožňuje zůstat otevření. Také nám dává představu o tom, jak to vypadá, když nás partner nepotřebuje – jak se chová, když je zaneprázdněn sám se sebou. Je na tom něco sexy."...když jsou od sebe; když jsme od sebe; když jsme se znovu setkali, máme tendenci si myslet, že rozpad vztahu je způsoben nedostatkem intimity, ale možná je to tak." budovat intimitu, snižuje svobodu a autonomii potřebnou pro touhu. Když se intimita rozpadne ve splynutí, nebrání touze nedostatek intimity, ale příliš mnoho intimity. Není divu, že se tomu říká „unášení do stran“ – všichni potřebujeme trochu prostoru Prožitek „absence“ zvyšuje naši „touhu“. Pokud je náš partner neustále na očích, pak služební cesta nebo čas strávený s přáteli může dát touze prostor. Je tak snadné být jeden v druhém zklamán, když jsme neustále ve svém prostoru, děláme všechna rozhodnutí společně a procházíme dlouhým společným životem. Takže když odejdou, je příjemné je postrádat. Ukazuje se, že nepřítomnost opravdu nutí srdce toužit. Čas odloučení umožňuje našemu partnerovi znovu zaměstnat naši představivost – zejména tu její část, která se zmenšuje, když se společný život stane předvídatelným. Umožňuje nám znovu se spojit s tím, kým jsme.