Naše hranice mohou být: tuhé/neproniknutelné. Uzavřením se ze strachu před lidmi se člověk obecně uzavírá před vším – negativním i pozitivním. Člověku chybí to, co si sám vybere a uzavírá se před tím, co nechce pustit do svého života. V tomto případě hranice jakoby neexistují a člověk má touhu „pohltit“ každého, kdo se přiblíží, a zároveň být pohlcen. Postoj v práci je zde: „ten druhý je součástí mě, já jsem součástí toho druhého“. Člověk může mít různé typy hranic s různými lidmi Difúzní hranice mezi lidmi pocházejí z dětství, kdy ještě nejsou vytvořeny hranice mezi dítětem a ostatními lidmi. Rozptýlené hranice stírají hranice mezi lidmi. V tomto případě je člověk vždy součástí něčeho většího. Máme mylnou představu, že rozptýlené hranice jsou dobré, že člověk, který se neodděluje od ostatních, je laskavý, upřímný a společenský. Ve skutečnosti tato symbioticita, nedostatek vlastních hranic, činí hledání partnera nekonečným. Vztahy jsou zároveň odsouzeny k destruktivitě Jak se určují naše emocionální hranice, je třeba si položit řadu otázek. Vaše přesvědčení a myšlenky jsou zde zahrnuty O jakých otázkách se nejčastěji hádám s ostatními nebo v sobě? úroveň těla: zima, dlouhá období nehybnosti, těsné oblečení, únava, slabost, škrábavý svetr, horko, příliš měkká postel, spěch, dotyky cizích lidí. Když si uvědomíme tyto faktory nepohodlí, můžeme se o sobě hodně naučit. Člověk, kterému je nepříjemné spát na měkké posteli, chce více jasnosti, pevnosti, struktury ve vlastní osobnosti nebo životě Nepohodlí při pocitu slabosti, únavy – touha mít neustálou energii, mít na všechno vždy dostatek síly. Odmítání dotyků cizích lidí - touha mít více osobního prostoru. Nechuť k těsnému oblečení - touha po svobodě, nechuť k omezení a tak dále Sledováním faktorů nepohodlí můžeme objevit i jejich protiklady - situace, ve kterých je příjemné být, které jsou uklidňující , můžeme pochopit, co skutečně potřebujeme. Emocionální háčky To, co nás dráždí, jsou háčky, výrůstky, ignorování, podráždění kvůli maličkostem (neúcta), lehkovážnost, (hodně si toho na sebe berete, bojíte se urazit nebo naštvat, jeho pocity se stávají mými pocity). Kde jsou tedy vaše pocity, musíte se starat o své hranice – fyzické i emocionální. Mám své pocity. Jsou tam vaše pocity. Dokážeš ovládat mé pocity Člověk může projevovat agresi a urážku? Ale pokud jsou hranice člověka rovné, nijak ho to neovlivní. To může být bolestivé pouze tehdy, má-li dotyčný „háček“, například touhu být dobrý. Pokud tam tento „háček“ není, můžete člověku říct cokoli, neovlivní ho to. Je možné, že člověk nemá háček, ale pachatel se přiblíží natolik, že poruší.... Zde se vracíme k problematice hranic. Na takovou vzdálenost dovolujeme přijít jen těm nejbližším. Kdo jsou oni? Jsou to děti, rodiče, někdy bratři a sestry. Někteří lidé nahrazují příbuzné přáteli, ale to je kompenzace. Pokud je mezi lidmi zachována vzdálenost, nedotýkají se navzájem. Dalším faktorem jsou „vazby“. Pokud existují mezi lidmi, pak člověk může „tahat za nitky“ a manipulovat, přičemž věří, že je velí. ve skutečnosti se tahem za provázek vystavuje účinkům. Proč člověk potřebuje „vázání“? Udržet vztah? Abys nebyl sám? Mohou být pozitivní, nebo pouze negativní? Samozřejmě máme náklonnost ke svým blízkým Otázkou je míra intimity. Proč nám připoutanosti a připoutanosti dávají pocit blízkosti, pocit vztahu? Proč si myslímeCo když neexistují žádné tyto vazby, pak neexistuje žádný vztah s osobou? Tady jde opět o touhu splynout s jinou osobou, jako byste říkali: „Vezmi mě do zajetí, chci být tvou součástí Naše touha najít s někým jednotu vychází z toho, že po dobu 9 měsíců všichni byla součástí jiné osoby – matek. Když se dítě narodí, přestává být součástí druhého, ale je s ním stále spojeno, protože se nemůže krmit, hýbat a zajistit si teplo. Potřebuje jiné lidi. Po roce se stává fyzicky samostatnější. Už umí chodit a umí se vzdálit od maminky. Naučili ho držet lžíci v rukou a pokud chce, může se sám najíst. Už umí pár slov a křičí, když má hlad nebo je nemocný. Se svou matkou je však stále citově spojen, věří, že prožívá stejné emoce jako on. Pokud vidí na pískovišti plačící dítě, sám ho neuklidní, zavolá k tomu maminku. Skutečný psychologický porod člověka nastává ve 3 letech, ve fázi „já sám“. Jeho ego se probouzí, začíná cítit své hranice. Během dalších let se intelektuálně rozvíjí (dětství), začíná se aktivně stýkat s ostatními lidmi (dospívání) a do 21 let se stává nezávislým, samostatným člověkem. Dochází k jeho sociální izolaci. Jindy, nebo dokonce i nyní, u některých národů proces zasvěcení nastává v různých časech, ale v moderním světě je 21 let považováno za přechodné období. Hranice člověka jsou jasně utvářeny v mysli, v emocích a v těle Touha někoho svázat u dospělého nastává, když tyto fáze neprošly dostatečně „environmentálně“ a emoční hranice nebyly vytvořeny. To znamená, že když dítě ve 3 letech řekne „Udělám to sám“ a matka na to odpoví: „Trvá ti to dlouho, nech mě to udělat sám,“ nebo když ve věku 21 let rodiče neposkytují nezávislost, nerespektují jeho jáství, pak má stále touhu připoutat . Důsledkem toho, že rodič k sobě dítě připoutá, je neustálá potřeba připoutat někoho k sobě již v dítěti Pro rodiče je zprvu pohodlnější něco pro dítě udělat a omezovat ho, protože sám rodič rychleji si zaváže tkaničky a bude v klidu, ne-li pustí dítě ven. Tato touha omezovat však vychází z touhy samotného rodiče splynout s jiným člověkem, stát se jeho součástí. Rodič se bojí a věří, že dítě by mělo být zodpovědné za své pocity. V tomto případě se rodič chová k dítěti jako k objektu a neptá se na jeho názor. Dítě není považováno za sebe, přemýšlí o svých pocitech a prioritách, aniž by přemýšlelo o pocitech samotného dítěte. Tady se lámou hranice. Co by měl rodič dělat? Ovládej se. Budujte hranice. Ať už jste dítě nebo rodič, pokud jste zdravý člověk, pak chápete, že člověk musí mít jasné hranice. Nezáleží na tom, kdo jsou tvoji rodiče nebo jak tě vychovali. Když se stanete dospělým, začnete si budovat své vlastní hranice: nejprve v těle, pak v emocích a pak na mentální úrovni, pak má každý velmi pečlivou práci – nedovolit, aby byly porušovány jeho hranice. Samostatná konverzace je, když lidé porušují naše hranice a my si toho ani nevšimneme. Své hranice si rozhodně musíte chránit, i když se některým lidem ve vašem okolí mohou zdát divné. Když jsou vaše hranice porušovány, existují dva destruktivní modely chování – tiché urážení nebo naopak upoutání pozornosti na sebe neslušným jednáním, chuligánství. Obě tyto reakce jsou dětinské. Dospělý má jiné možnosti, jak současnou situaci řešit. Nejviditelnější je o tom mluvit. Alespoň sobě. Zaměření musí být ve vás. Jen vy jste zodpovědní za své pocity. Co nás uráží, je to, co se dotýká našich vodítek. Háčky jsou v podstatě nevyřešené pocity. Tyto pocity se buď nerealizovaly, nebo jim nebyla dána příležitost je pocítit, nejčastěji z dětství. Když dítě.