Přemýšleli jste někdy o tom, proč se východní učení, bojová umění, tělesné praktiky, jóga a dokonce i náboženské kulty staly v posledních letech v Evropě a Rusku tak populární? Podle mého názoru to přímo souvisí s hledáním odpovědí na věčné otázky „kdo jsem a kam jdu“, s hledáním smyslu života a porozuměním vlastní přirozenosti a celistvosti Historicky na Západě , duchovní podstata člověka byla spojena s otázkami náboženství a víry. Na východě byl a zůstává zcela odlišný přístup: spiritualita je údělem lidských pocitů, jeho pocitů, jeho přirozené podstaty. To znamená, že tělo a duše jsou propojené a neoddělitelné. Zdálo by se, že je to záležitost historie, víry a zvyku. co s tím máme společného? Jak to může souviset s mým konkrétním životem? Vše je velmi jednoduché. Rozdíl mezi oběma přístupy – otázka jednoty duše, vědomí a těla, nebo naopak otázka konfrontace věčného ducha a porušitelného těla – velmi ovlivňuje kvalitu našeho života. Na tom, jak se sami cítíme, jaký vztah si budujeme s vlastním tělem – jedinečným nástrojem daným přírodou. V evropském světě je běžné chápat tělo jako soubor orgánů, částí, systémů a buněk. A když například začne bolet hlava, typickou reakcí je vzít si pilulku a zmírnit symptom, tedy zbavit se nepohodlí. V nejlepším případě si vysvětlujeme (ve skutečnosti racionalizujeme), říkají, že důvodem bolesti hlavy je, že se mění počasí, vyskočil tlak, málo jsme se vyspali atd. jen málo lidí přemýšlí o tom, jaký je základní důvod, k jakému selhání v těle jediného mechanismu došlo, aby se takový symptom objevil. V tomto případě neexistuje pochopení, že tělo, vědomí a emoce jsou jediným mechanismem, jak ukazuje praxe, není to nejpodivnější přístup k vnímání sebe sama. Jsou lidé, kteří se dokážou cítit jako duch bez těla, pro něž je tělo látkou, která nepředstavuje žádnou hodnotu, kterou nelze živit, „omotávat řetězy“ a všemožně mučit. S takovou dispozicí vystupuje do popředí duchovní podstata a ta má prý pramálo spojení s tělesnou schránkou. A pak samozřejmě vše spojené s tělesností ustupuje do pozadí, nebo dokonce do pozadí, co se s takovým vnímáním svého těla děje? Dříve nebo později přestane slyšet a rozumět svým signálům a potřebám. Dokáže pracovat dlouho, lehkomyslně a vytrvale, až se zhroutí nebo onemocní; dokáže na sobě napumpovat svaly a provádět nekonečné plastické operace; nechápe, jak moc se jeho tělo potřebuje nasytit, a proto jí až do okamžiku, kdy v žaludku prostě nezbývá místo na jídlo; nerozumí tomu, co cítí a nemůže se zbavit chronického stresu a ztráty síly. A to vše jen proto, že jsem úplně zapomněl, jak naslouchat sám sobě: všímat si signálů blížící se únavy, všímat si změn srdečního tepu, zrychleného či opožděného dýchání, zkostnatělých sevřených svalů zad a šíje k sobě samému, pochopení své holistické podstaty, pocit emocionální jednoty, duševní a fyzický život člověka začíná až poté, co dojde k poruše a člověk onemocní. Ale stojí za to čekat na takový vývoj událostí Je obzvláště důležité věnovat pozornost těmto otázkám pro ty, kteří mají chronická onemocnění, která nereagují na léčbu drogami, nebo jen na chvíli ustupují a pravidelně se vracejí s tou nejjednodušší věcí: poslouchejte sami sebe, věnujte pozornost signálům svého těla. Zvedněte se z pohovky a projděte se, pokud máte pocit, že máte ztuhlá záda a před očima se vám „třpytí hvězdy“; vstát a pohybovat se, pokud jsou již tři hodiny, shrbený, sedět u počítače; jděte ven a nadechněte se čerstvého vzduchu, pokud cítíte knedlík v krku a začíná bolest hlavy; vyjádřete své pocity, pokud cítíte tíhu na hrudi; Srdečně zívněte a protáhněte se, pokud se vaše tělo cítí ztuhlé. Začněte v malém, pečujte o sebe a věřte mi: velmi brzy bude kvalita vašeho života mnohem vyšší.