Jsem docela stabilní a stabilní. Jsem šťastná a veselá! Ve své současné realitě mám práci, kterou miluji, úžasné děti, je tu místo pro lásku a přátelství, ale nebylo tomu tak vždy... Několik let po sobě jsem seděla v křesle klienta a nevěřila že kdokoli jiný než moje Aurita byl schopen mě vidět a přijmout, kdo jsem. Přijměte můj způsob života bez posuzování, upřímně se o mě starejte a buďte mi tak blízko. Byla mojí jedinou oporou... V křesle naproti... A jen jednou týdně...***************************. ******************************************************* ********************Byl jsem dlouhou, velmi dlouhou dobu, nějakou dobu jsem žil se závislým a snažil se s tím něco udělat. Jak se ukázalo, byl jsem jediný, kdo bojoval s jeho nemocí. Zlomil jsem se v těchto vztazích, až ze mě nezbylo vůbec nic, ale já osobně znám všechny druhy násilí. Byla jsem dlouhá léta hluboce nešťastná, ale zároveň jsem si nezapomněla zachovat tvář. Zachovala si fasádu šťastné rodiny a naprosté pohody. A ve snaze udržet vztah jsem úplně ztratil sám sebe. Stovky sezení jsem strávil hledáním a obnovou své identity. Naučila jsem se znovu cítit, dýchat, dívat se na lidi a chodit za nimi, důvěřovat. Naučila jsem se neskrývat se a nebát se být sama sebou kolem druhých. Teď mám odvahu přiznat, že způsob, jakým jsem žil, byl vlastně hanebný Stud je velmi nepříjemný objevovat a žít bez podpory Psychika mnohem ochotněji lpí na jakékoli příležitosti tento pocit nezažít. Ať už jde o změkčující fráze jako „nemáš se za co stydět, drahá“ nebo ty nejhloupější otázky: „proč jsi neodešel hned?“ První přinese klamnou prchavou úlevu, druhý vás vytáhne z žití s ​​hanbou do agrese a touhy se bránit a vymlouvat se Takže, MÁM SE ZA NĚCO STYDIT a neodešel jsem, protože jsem prostě nemohl pak jsem odešel, když jsem mohl. Když jsi měl dost sil, samozřejmě to nebylo bez následků... přeskočme každodenní obtíže, je jich mnoho a jsou srozumitelné pro každého, ale co teď s nechuťou žít s hanbou? Někdy selhávám natolik, že je pro mě těžké podívat se lidem do očí a jít za nimi kontaktovat i ty, které miluji a kteří o mně vědí všechno. Schovávám se. Ano, to se stává stále méně a v mé realitě jsou lidé, kteří pomáhají a já vím, že to přejde. Zmizí navždy? Stěží. Ale uvědomění si, že je ostudné žít tak, jak jsem žil, uznání této skutečnosti a ne snaha vyhnout se nesnesitelným pocitům, je mou současnou podporou a důvěrou v prosperující budoucnost. A teď už s jistotou vím, že to zvládnu a budu moci žít a rozvíjet se dál, i když budou doprovázeny těmito hanebnými odpornými vzpomínkami…