Strach a vyhýbání se intimitě Jaký blázen, zdá se, by se tomu vyhýbal? Je to tak přitažlivé, blízké vztahy, to slovo samotné je prodchnuto sladko-romantickým očekáváním blaženosti a radosti. Kdo by nechtěl lásku, teplo, srdečnost? Nicméně...Být v intimitě je děsivé, nevydrží, vyhýbají se, splývají, odcházejí a celkově se vztahy rozpadají a nové nevznikají Intimita je zranitelnost v blízkých vztazích s partnerem nakonec se otevřít a obnažit natolik, že riskujeme, že budeme nepochopeni, nepřijati, riskujeme, že budeme čelit odmítnutí, zášti, bolesti. Ale zároveň doufáme, že dostaneme teplo, lásku, péči a opravdovou blízkost. A zkoušíme to znovu a znovu, jdeme tomuto nebezpečí vstříc, protože po těchto nejužších a nejvřelejších vztazích toužíme víc než po čemkoli jiném na světě. Někdy se stane, že se přestaneme snažit a zkoušet, jak moc můžeme dělat chyby a zranit se? Zůstali jsme sami, zůstala nám uvnitř bolestivá melancholie V závislosti na zkušenostech z dětství se k sobě a partnerovi chováme jinak. V blízkosti se prohlubují všechny bolestné a nejen dětské zážitky, dostávají se hrůzy z odmítnutí, násilí (například strach z trestu), stud a strach z nepřizpůsobení. Dost často vidíme věci, které se nám kdysi staly, a nyní se s partnerem vracejí. Pokud jsme zvyklí vzdát se svých potřeb, pokud bychom museli být velmi zodpovědní a nezávislí, pokud nám dospělí nepomáhali, pokud jsme byli obviňováni z lenosti, nesměli dělat „dětské“ věci, museli jsme splnit očekávání rodičů a kritéria „hodného kluka/holky“, pokud jsme nesměli vyjádřit city, byli potrestáni odmítnutím, mlčením, biti a nadáváni za jakoukoli chybu, znehodnoceni, ponižováni, zahanbeni (podtrhněte podle potřeby) – to vše si vynutí abychom chránili naše zranitelné, zraněné já. Naše zranitelnost byla poškozena, a když jsme se ji naučili chránit, vstupujeme „plně vyzbrojeni“ na „cestu vztahů“. Je těžké si představit vřelost na této cestě, radši byste seděli v záloze a sledovali, kdo vítězí, když svá bolavá místa schováváme, chráníme a pečlivě chráníme, je pro nás těžké přiblížit se k partnerovi, je těžké a děsivé nechat se být? vidět naživu. Naše živost je pokryta brněním, bez něj nebylo možné přežít a růst, ale nyní s ním je obtížné a nemožné přijmout stejné teplo a je také obtížné ho dát. Místo dialogu často dostáváme nadávky, místo „slyš mě“ křičíme „ty jsi takový“ – bráníme své zraněné já, násilně útočíme, nemáme žádné jiné prostředky ve svém arzenálu. A je to tak těžké... Blízkost je jinakost a nedokonalost Je velmi těžké vydržet jinou věc, která byla kdysi nepochopitelná - jinakost toho druhého. Možná nerozumí, možná nechce, možná neví, možná nebude schopen. Možná naopak může být génius v místech, kde nedokážu číst ani titulky. A pak nejsem „takový“ a on není takový, jak jsem si vysnil. Úplné zklamání, bože, kdo by chtěl takovou blízkost. Není dokonalý a má spoustu svých bolavých míst, která se mi také bojí ukázat. Protože paradox náhod je takový, že se navzájem „děsíme“ zranitelnosti přesně tím samým, co vyděsilo nás. Jeho nespokojenost s mojí touhou jít s přáteli do kina budu také vnímat jako okamžitý požadavek to nedělat a zůstat doma. A v mých otázkách a vysvětleních uvidí „co přesně s touto speciální nabídkou uděláte?“ devalvace a „nevěříš ve mě“. Sdílíme stejné neurózy, ale nejsme stejní. Požadujeme vyhovět, umět, vědět, umět, rozumět, odpouštět. Obecně požadujeme téměř totéž, co se od nás očekávalo. V blízkosti můžeme být, máme-li dostatek síly ustát jinakost a neideálnost toho druhého, jeho nerespektování našich představ být zlomený kvůli této jinakosti - jak kvůli němu, tak kvůli počítání sám se sebou. A to je smutek ze vztahů, intimita s sebou nese zklamání v iluzích, ale toto zklamání není nic jiného než dospívání – tím, že sebe i partnera osvobozujeme od svých iluzorních očekávání, dospíváme ve vztazích k dospělosti. Nedokonalostmy i ostatní se také otevíráme v intimitě – vidíme se jako skutečné, a když se nám něco nepovede, pro něj, nestaneme se špatnými nebo bezvýznamnými, dokážeme tomu čelit a zůstat spolu, ne utíkat v Hledání jeho nejlepší blízkosti je oddělenost. Blízkost má nějakou pozitivní a dokonce sladkou auru - jsou si tak blízcí, je to úžasné. Sakra ne. Intimita není splynutí, není stejnost, není věčná jednota a věčná blaženost. Je to náročná událost. Každý má svůj čas a místo, každý je zodpovědný za svůj vlastní oddělený život a za to, co máme společné. Ideální, skvělá volba pro zranitelné jedince, kteří akceptují svou jinakost! Píšu a představuji si tyto sférické lidi ve vesmíru, kdesi na Marsu. Dětská zkušenost nám přinesla neschopnost rozpoznat naše pocity a potřeby, vzala nám sílu bránit svá přání a schopnost je realizovat, naučila nás klást zájmy. náš partner nad našimi vlastními, naučil nás skrývat pravé, opravdové já za vnějšími povinnostmi, závazky a nutností, rozmazal naše hranice. Kdysi dávno jsme se velmi báli, že ztratíme své rodiče, báli jsme se čelit jejich nespokojenosti a agresi a veškerou svou sílu jsme věnovali tomu, abychom s nimi zůstali, protože pro ně bylo snazší nás vidět, budovali naši obranu tak, aby mohli bychom růst a rozvíjet se. Už teď se také bojíme ztráty partnera, ztráty tohoto vztahu, a tak dál jednáme podle starého vzoru – nevšímáme si a zapomínáme na sebe, nedáváme partnerovi prostor atp. Ve vztahu s partnerem nám však tyto obrany přestávají pomáhat, protože naše Já žádá vyjít ven, usiluje o to druhé Já, aby se konečně uvolnilo a zahřálo v paprscích lásky. Snažíme se o stejnou intimitu, ale co se s námi stane, když nepřevezmeme odpovědnost za své touhy, když je neustále odřízneme ve strachu z odmítnutí? Naše napětí se hromadí, energie jde ven, aby ho uhasila, ožívá tichá, všudypřítomná nespokojenost a potlačovaná agrese, drtíme je ze všech sil, energie odtéká a přichází deprese. To je zvláštní případ, pokud jsme neustále spojeni s druhým, žijeme podle jeho zájmů, po troškách ho ovládáme opravdovým neustálým zapojováním, opět to popíráme sami sobě (obrátit se k vlastním zájmům je nesmírně obtížné a někdy velmi nebezpečné). opět nejsme v intimitě - kontrolujeme partnera, nevěříme mu, zapomínáme na sebe, roste napětí a nespokojenost. V důsledku toho se dějí různé věci - výbuchy, hádky, dočasné „pobyty s mámou“, vleklé tiché konflikty, zneužívání alkoholu a tak dále. Intimita se vytratila. Důvěřujte vztahům, sobě, životu, druhému člověku. Můj Bože, je to jako vzdát se vlnám nejistoty a nepředvídatelnosti, ale jak tě to unese a nebudeš to moci zastavit? Co když se všechno pokazí a já to nezvládnu? Ano, i to se může stát... To je obecně hrozná věc – žádné záruky, žádné sliby uložené v bance a žádné staleté pečeti. Hrůza je, že jiný už prostě nemusí být, buď odejde, nebo zemře, nebo obecně já sám s ním nebudu chtít být. Iluze věčného manželství, věčné lásky i věčného mládí je úplným popřením skutečného a živého. Je velmi těžké udržet „nezaručený“ vztah, jde také o intimitu. Vím, že mě můžeš opustit, ale já stále zůstanu s tebou. Ale protože je to velmi obtížné, požadujeme záruky a sliby, libujeme si v tvrzeních „ale vy jste to řekli“, požadujeme od sebe „dejte se dohromady, je to ještě dobré!“ Schopnost člověka prožívat v partnerství opravdovou náklonnost, schopnost být sám a nenechat se zničit, nezažít bolestivou osamělost a konec světa, schopnost utěšit se, obnovit duševní rovnováhu. To je ta třpytivá a často nedosažitelná intimita. Ona