Co si pamatuji, „vždy“ jsem přemýšlel o smrti, ne, ne z touhy co nejrychleji opustit tento Svět, ale spíše z intrik přechodu do jiné reality... Nejzajímavější je asi, jsou poslední minuty života těla – neochotného pustit něco, co se někde skrývalo... tehdy v hlubinách bytosti. Něco, co se zdálo tak neskutečné a nedůležité, a nyní rychle nabírá na síle, jako pták, po dlouhém věznění roztahuje křídla, takže křeče, které jako vlna probíhají tělem, přinášejí vzpomínky na téměř minulý život... z těchto odrazy se zrodily básně: „Vesmír – starostlivá matka...“ Podzim rozmetaný, po obloze rozházené mraky. Ach, řekni mi, bylo to lepší než nerozvinuté listy a mouchy v tom jarním a dubnovém vtipu?... Ach, řekni mi, bylo to opravdu tak, že matka kdysi učila ty ptáky létat a házela je dolů - z útesu - rovně do tlamy dravce?.. Podzim. Na konci listopadu... - Mami, počkej! Mám takový strach létat... A v odpověď: - Nic, zavři oči a až se probudíš, podívej se, co je za temnotou tvých zavřených víček... Podle mého názoru, pokud mě paměť neklame, věta: zavři oči a připrav se vidět, co tam je, za tvými zavřenými víčky (spíše v mém výkladu) patří Vikanandovi, indickému mystikovi. A v těchto verších se samozřejmě listopad, závěrečný roční cyklus, mění v chladnou zimu, tělo se postupně ochlazuje, spoutá pohyby, stejně jako silný mráz spoutá pohyb řeky. Nějaká část vědomí, zavalená hrůzou, se zmenšuje spolu s povoláním, jménem, ​​sociální příslušností – jako spadané listí... A nabízí se otázka: Kdo jsem? Tabuičnost tématu smrti i v kruzích profesionálních psychologů mě někdy překvapuje. Obvykle slyším: „Musíš přemýšlet o životě, ne…“, nebo: „…co se ti v životě stalo, že se téma smrti stalo tak zajímavým? Přirozeně je vhodné přemýšlet o životě a zlepšovat jeho kvalitu, ale myšlenky na smrt se v životě utvářejí cosi, co nasměruje vědomí do této „zakázané“ oblasti. A nakonec, jak je to důležité? Jeden z mých subjektivních zážitků se stal v době, kdy jsem se věnoval boji proti muži a byl jsem povolán k boji na nože, samozřejmě cvičný, ale vysokorychlostní a se skutečnými bojovými noži. Podstata bitvy spočívala v tom, že dovednost se projevuje ve schopnosti ovládat své reakce ve vysokorychlostním boji a nezpůsobit protivníkovi smrtelné nebo jiné zranění, doslova zasáhnout mezeru čepelí milimetr od povrchu kůže bojovníka, nezpůsobit protivníkovi smrtelné nebo jiné zranění. jakýsi „tanec smrti“. I když došlo k několika situacím, kdy bojovníci utrpěli zranění, která byla zcela život ohrožující a vyústila v operaci k odstranění vnitřního krvácení za účelem záchrany životů (to vše se stalo v devadesátých letech a tato praxe byla následně ukončena). Když jsem výzvu přijal, bál jsem se, že přede mnou je specialista o deset hlav vyšší v úrovni výcviku. "Tanec" začal. Cítil jsem svou nemotornost, jako bych poprvé držel zbraň, nedostatek motorické koordinace ve mně vyvolával zmatek a i toto škádlení ostatních mi vyloženě vadilo. Při analýze svého stavu jsem dospěl k pochopení nebo pocitu? Že vše, co se mi děje, důvodem, je strach ze smrti, ve všech jejích projevech, z toho, že v něčích očích uvidím zklamání, nebo že budu cítit stud ze strachu, který mě tak ovládl, a mnozí ostatní věci, kterými se moje Ego zakrývalo, se v mžiku zhroutily. Pojmy jako čest, mužnost, důstojnost - to vše už nehrálo roli... A ve chvíli, kdy toto pochopení přišlo, něco uvnitř „cvaklo“. Bylo mi jedno, jestli můj život skončí nebo ne, najednou ve mně zmizely hranice mezi smrtí a životem, byl pocit, že jsou to jakési podmíněné hranice, které postavilo Ego - já, společenská bytost, s umělým jménem, ​​úspěchy, někým vnuceným přesvědčením a touhami. A někde v hloubi mého vědomí byla ta přítomnost, bez hranic, která mě sledovala jako dočasnou, bez zasahování, jako bych chtěla zůstat.