Když čteme o traumatech z dětství, často předpokládáme, že se tyto informace týkají pouze rodičů, aby pochopili, jak mohou a nemohou budovat vztahy se svými dětmi. Jen málo lidí si tyto informace vztahuje k sobě jako dospělým (možná proto jsou články týkající se „vztahů dospělých“ pro čtenáře mnohem větší). Články o vztazích mezi muži a ženami, o lásce a manželství, o nevěře a sexu se běžnému čtenáři zdají mnohem důležitější a zajímavější, protože toto téma je „dospělé“, jde o „teď“. Málokdo se přitom zamýšlí nad tím, proč „tady a teď“, když jsme formálně dospělí, neumíme se s problémem vyrovnat, neumíme si vytvořit vztahy, o které usilujeme, proč se některým daří a jiným ne. Jsme to, co jsme z. A jsme tvořeni vlastní zkušeností, jejíž nejdůležitější podpůrnou část jsme získali v dětství. Na schůzku s psychologem se zpravidla dostáváme zcela vyčerpaní opakovanými neúspěšnými pokusy změnit svůj život k lepšímu, nebo se tam nikdy nedostaneme a smíříme se s nemožností takových změn (o tom si povíme později). V průběhu konzultace nebo s postupem psychoterapeutického procesu se obvykle ukáže, že je klient traumatizován a začne se pracovat na identifikaci traumatu. K tomu slouží četné konverzační techniky pracující se vzpomínkami klienta a v případě, kdy klient narazí na vzpomínku spojenou s tragédií, násilím, ztrátou, má možnost tuto událost znovu prožít v bezpečném kontaktu s psychologem, s jeho oporou, (plakat, truchlit) a získat nové zkušenosti, a předejít tak vlivu takového traumatu na jeho další život. Často se však stává, že nedošlo k žádné destruktivní události a trauma získané v dětství není událostí, ale nedostatkem (tj. v dětství chyběla složka životně důležitá pro vývoj a budoucí život člověka). Dovolte mi zdůraznit – pro rozvoj a budoucí život. A tou nejdůležitější složkou je zdravá připoutanost. Trauma z nedostatku lze odhalit životními rozhodnutími, která člověk učiní. Setkáváme se s mnoha příklady takových nekontextových, hrubých rozhodnutí: „Odejdi první (stejně tě opustí)“ „Nikomu nevěř (nepřipoutávej se – stejně prohraješ)“ „Ne nezávisej na lidech (závisej na látkách - ty jsou ve tvé moci)“ „Necítíš tělo a potřeby (bude to bolet) „Nehádej se (jinak to dostaneš)“ „Nechápu potřebuji blízké vztahy (jsem nezávislý)“ „Bude tě – to znamená, že tě miluje (je nesnesitelné vědět, že když tě uhodí ten nejvýznamnější a nejdůležitější člověk, uhodí tě nemiluje)“ „Dospělí ne existovat (všichni jsou mladší než vy)“ „Milí se snadno zlomí (sledujte je, ovládejte je)“ atd. atd. Taková rozhodnutí, která si člověk vytvořil v dětství při absenci zdravé vazby, ovlivňují celý jeho další život, pro všechny vztahy Existuje několik typů tzv. poranění připoutání Jedním z hlavních je mateřská deprivace a nebylo si s kým vytvořit vazbu (matka zemřela při porodu instituce atd. ), nikdo nenahradil supervýznamnou postavu matky Takové dítě nemá „svého dospělého“, chybí dominantní, pečující, ochranitelská postava, ke které by mu připoutanost dávala možnost se rozvíjet. . Takovému dítěti se může dostat velmi kvalitní péče, ale není tam žádná důležitá postava a bude usilovat o vytvoření jakékoli náhradní vazby (z vytvoření spouštěčů v dětství (jsou popsány případy, kdy pro dítě z dětského domova např. spouštěčem je jakákoliv osoba v bílém plášti. Dále to může být vazba na skupinu (od vrstevnické skupiny až po vstup do sekty), ve které jsou role jasně rozděleny - skupina poskytuje ochranu a péči a taková osoba následuje). Často se takový člověk stává součástí kriminální struktury vytvořené na principu rodiny, (mafie) s dominantním dospělým („kmotrem“) Může jít o připoutanost k látce – když nikdo. lituje - napil se a bylo to jednodušší.Připoutanost k nějakému druhu činnosti Úzkostná připoutanost se také nazývá nejistá. Dominantní dospělý se nějakým způsobem chová (často se to stává u pijícího rodiče - dnes je střízlivý a velmi miluje, zítra pil, něco se mu stalo a k dítěti se chová nedůsledně, divně. Stává se, že rodič často nedostupný (zaneprázdněný svými vlastními důležitými věcmi), v situacích, kdy ho dítě potřebuje Nebo se zcela prosperující, starostlivá matka nestará o konkrétní stávající dítě, ale jakoby o její projekci (tedy o nějaké. jisté fantomové dítě, kterým kdysi byla). je na špatném místě člověk vyrůstá v úzkosti, neustále očekává, že bude opuštěn, a požaduje neustálé potvrzení svého postoje k němu Toxická připoutanost Je přítomna dominantní postava, ale svou dominanci nevyužívá k ochraně a péči, ale k opačným účelům (potlačuje násilím). V takových případech dítě zároveň chce být s rodičem a chce od něj utéct, důvěřuje rodiči a bojí se ho, miluje i nenávidí zároveň. V takových případech si člověk vyvine v životě vyhýbavý typ připoutání: „Celá tato připoutanost je špatný příběh a už to nikdy s nikým nehraju. Člověk by měl být nezávislý a jakákoli připoutanost je síla Nebudu si budovat hluboké vztahy s lidmi, nebudu je mít s nikým, ale budu sám." Mnohočetné ztráty. Existuje vazba na dospělého, ale je přerušena (ztráta, hospitalizace, předčasný odchod do školky , časté odloučení od významného dospělého) . Nebo situace, kdy dominantní osobou není matka, ale chůva. Zároveň matka věří, že chůva by měla vychovávat a vychovávat dítě a dítě by ji (matku) mělo milovat. V takových případech matka chůvu znovu a znovu propouští, jakmile se k ní dítě naváže, a najme novou, kterou čeká stejný osud, jakmile bude mít potíže s budováním důvěryhodného kontaktu s dítětem a dítě se stane připoutaný k ní. Dítě, které vyrostlo v takových podmínkách, ukončuje selektivitu – „neexistuje stálost, existuje funkce“ a v pozdějším věku zachází s lidmi jako s funkcemi – „neexistují nenahraditelní“, což vám umožňuje využívat lidi. Vyvine se kompenzační kouzlo, které člověku umožní získat „holou košili ze světa“ a v nejhorším případě se rozvinou známky sociopatie. Takový člověk nemůže přijmout lásku druhých lidí, protože... vytvořil si rozptýlenou vazbu Konflikt loajality vzniká, když se dítě ocitne mezi dvěma významnými dospělými, které již nemá možnost vnímat jako jeden celek. Dokud jsou maminka a např. tatínek nebo babička „v jednom“, dítě velmi pohodlně rozděluje svět na „my“ a „cizince“ (tato vlastnost se projevuje kolem 8. měsíce a to je začátek formování bezpečnosti). Zhruba ve věku 4 let dítě neustále kontroluje rodiče a plní požadavky ostatních lidí, pouze pokud je rodič schvaluje. „Poslouchejte své vlastní lidi, neposlouchejte ostatní“ je velmi důležitým bodem pro rozvoj pocitu bezpečí. Nemluvíme zde o povinných shodných požadavcích na dítě (děti se rychle naučí, co je možné s tátou, co je možné s mámou nebo babičkou), mluvíme o dezorientaci dítěte, pokud se rodiče mezi sebou pohádají (nebo matka a babička), kdo má pravdu a kdo se mýlí – pokud jsou rozděleni – „poslouchejte mě, ale ne jeho“. Pak se dítě ocitne ve velmi těžké situaci – kdo sem patří? Na koho se můžete bezpečně spolehnout? Takový člověk si nevypěstuje pocit bezpečí a důvěry Závěr Všechna životně důležitá traumata (hlad, násilí, ohrožení života) zanechávají stopy na lidské psychice na desítky let. Trauma z vazby je také životně důležité trauma. Proto, když mluvíme o připoutanosti, mluvíme o)