Konflikt na téma „ty si mě nevážíš“ vzniká poměrně často. V rodinách starší často obviňují nedostatek respektu. A ti mladší trpí nejen výčitkami a neschopností respektu, ale i pocitem neúcty k nim. Je to docela trýznivá zkušenost, která mi dává hodně sympatií. Zároveň jsem si téměř jistý, že v pojmech dochází k určitému zmatku. A rád bych upřesnil, jasněji vymezil, co je to respekt. Protože pochopení toho, co se říká, často mění představu o tom, co se děje. Koncept respektu se skládá z několika složek. To je minimálně respekt. Tedy chování, které prokazuje respekt. Ale normálně je základem takového chování i prožívání pocitu respektu. Bez tohoto pocitu je chování formální. Je to jako líbání bez lásky a něhy. Když zkoumáme samotný prožitek respektu, často nás překvapí, jak intenzivní je. Je to jako: „Wow! Vážím si vás!" Navrhuji, abyste si vzpomněli nebo si představili, jaké chování by ve vás mohlo vyvolat takovou reakci. V naprosté většině případů se ukazuje, že jsem schopen druhého člověka upřímně respektovat, když v jeho chování vidím následování hodnot, které jsou pro mě podstatné. Navíc v superlativní míře a s odkazem na etické normy. V těžkých podmínkách nebo nějakým úžasným způsobem. Pokud je pro mě například čistota v domě a fyzická upravenost normou, pak lidé, jejichž dům je prostě čistý, moc respektu nevzbudí. No, to je normální. To by mělo platit pro všechny normální lidi. (Budeme hovořit samostatně o možnostech léčby těch, kteří „nejsou normou“.) Ale pokud člověk zachovává čistotu a pořádek ve ztížených, těžkých podmínkách... Aplikuji to tedy na sebe a říkám si: mohl bych v 95 letech na vesnici udržet svůj dům tak čistý bez pomocníků? Nebo se čtyřmi malými dětmi? Nebo v nomádských podmínkách bez vody a elektřiny? A oni to dokázali! Udělali to! Takže tohle se pro mě stává mezníkem, majákem. I když například teď nemám fyzickou schopnost udělat to samé. A nevím jistě, zda to později vyjde. Jejich chování mi dává sílu doufat, že budu schopen v těžkých podmínkách jednat tak, abych se neprozradil. Taková zkušenost vyvolává přirozenou touhu kopírovat chování respektovaného člověka. Zároveň, pokud se tento člověk v jiných ohledech příliš neliší od mé „dobré normy“, budu si ho idealizovat. Toto je kognitivní zkreslení, které mi umožňuje sledovat tuto osobu obecně bez kritiky. Můžete a chcete nějakou dobu následovat „ideální maják“. Tím, že kopíruje jeho chování a velmi rychle se tímto způsobem učí. To je vážná nevýhoda, kterých je hodně, je důležité si je pamatovat a mluvit o nich. Tématu idealizace se tedy budeme věnovat v samostatném článku. Ale člověk, který se zdá úžasný téměř ve všem, ve vás vyvolá touhu ho ve všem nebo alespoň v mnoha ohledech následovat. A jsme připraveni přijmout jeho pravidla, abychom mohli být i nadále v kontaktu. Stát se tak krásným jako on. Nebo, když je nedosažitelně krásný, s takovou dokonalostí alespoň přijít do styku. Přijímání pravidel druhého člověka z respektu k němu přirozeně vytváří respektující chování. Ty jsi samozřejmě první. A vaše pravidla. Je štěstí, když existuje kontinuita hodnot. Když ti mladší ve stavu nebo věku jednoduše následují své starší a učí se kopírováním jejich chování. Co by ale měli dělat lidé, kteří spolu žijí, ale mají odlišné hodnoty? Když nevidí hodnotu jiného milovaného? Někdy prostě nevědí, jak to vidět... Tehdy se objeví toto „ty si mě nevážíš“. Chronický pocit neúcty někdy opravdu vede k tomu, že chcete zemřít. To ve výchozím nastavení znamená "Moje hodnoty nejsou cenné pro mé blízké." Bolí mě, když mi blízcí lidé nesdílejí myšlenky, které jsou pro mě důležité. Bolest mi nedovoluje podívat se zblízka na to, jak je přenáším. Co požaduji od svých blízkých? S