Kdysi dávno ke mně přistoupila žena. Říkejme jí N. Silná, sebevědomá, s vyhlídkami, vlastními cíli a schopností prorážet zdi a vytvářet malé zázraky. "Co ji přivedlo?" Je to jednoduché – na svého manžela velmi žárlila. Naposled, co pětkrát nezvedal telefon, odletěla domů se zkresleným obličejem, spoustou obav, agrese a připravenosti ho chytit s milenkou a viděla svého manžela, jak dělá opravy, nepořádek, přestavovaný nábytek, telefon přirozeně daleko!!!!! V tu chvíli si uvědomila, že má skutečné problémy, ne s nimi (s manželem), ale s ní. Začali jsme dneškem a vrátili se zpět, převíjeli události jejího života, nebo spíše vzpomínky. A nějak se ukázalo, že většina událostí, které se jí vynořily v paměti, obsahovala její strach nebo bolest, nebo odpor, nebo pocit opuštěnosti, obavy o matku, agresivitu otce... Tuto cestu nazvala „N-dalších hrůz .“ Bylo jich hodně. N si vybral nejsilnější horor a šli jsme do toho. To byla situace smrti jejího otce. Odešel bez rozloučení, nechal „dveře otevřené“... Zůstala, se všemi slovy, která na něj nepromluvila, potlačenými emocemi a tím nejdůležitějším a pro ni nečekaným. Velmi obtížná a nejnutnější (navzdory strachu, bolesti a odporu) se ukázala jako nejdůležitější slova: "Miluji tě, tati." Dlouho seděla a zakrývala si ústa rukou se slzami, které se jí koulely po tvářích, a dusila se, zastavila se, zatlačila tato slova, protože on by je za svého života nepřijal. Ale DOKÁŽELA TO!. Ona řekla. Od té chvíle až do dnešního dne kráčí tou vnitřní cestou a otáčí se různými směry na vznikajících větvích, aby posbírala částečky lásky ztracené v zapomenutých okamžicích života. Někdy přichází často, někdy na roky mizí, pracuje sama se sebou ve skupinách, s jinými terapeuty. Zvenčí je to silná, úspěšná žena, která vždy dostane, co chce. Někdy ale její vnitřní dítě dostane znovu ránu. Jak sama říká: "Teď to slyším pořád." Před nedávnem jsme se s ní znovu setkali. Přišla třídit sny. Její matka jí ve snu řekla, že není její vlastní dcera, a muž, kterého milovala, si pořídil jinou, a když přijal její pomoc, ani nepoděkoval. A při rozboru těchto snů došla ke zcela nečekanému zjištění. Neví, jak přijmout lásku! Ví, jak to sbírat kousek po kousku, ale prakticky neví, jak to přijímat otevřenýma rukama! To byl JEJÍ vlastní objev a uvědomění. Kdyby jí někdo před půl rokem řekl, že je to pravda, odmítla by ten nápad jako cizí. Můžete si zkusit představit, jak to v životě vypadá: Zamilovala se hodně a hluboce, ale jen někdy vzájemně. Stala se závislá na lásce a prožívala ztráty s bolestí. Navenek vše vypadalo krásně: známost, vzájemná přitažlivost, bouře, dlouhodobý vztah a nakonec... ticho. Zmizí, mlčí, najde si jinou... Chci říct, že tato žena se sebou poctivě a vážně pracuje, investuje do sebe a své terapie opravdu hodně peněz a úsilí. A teprve teď si mohla uvědomit, co si uvědomila. Každý vnitřní objev má svůj vlastní čas. V každé psychoterapii je důležité a cenné to, co klient najde sám, svůj osobní vhled. Pak je to váš poklad. Nedávno jsem četl zprávu na fóru Jedna dívka chce využít fórum, aby pochopila, co chce, a vyřešila problém spoluzávislosti na svém manželovi, aniž by investovala do dlouhodobé terapie. Rozhořčilo se, že jí psycholog nepomohl na jeden zátah. Chci říct, že každý z nás najde přesně toho psychologa, kterého teď potřebuje. Pokud je mým nevědomým úkolem: „v žádném případě se nedotýkat bolavého místa, jakýmkoli způsobem se vyhýbat bolesti, protože nejsem připraven přežít situaci, která se za tím skrývá,“ najdu psychologa, který mi nepomůže, obrana se zapne a psychologa tam nepustím, pauzu od terapie . Stává se, jak říká kvantová psychologie: „může nastat jakákoliv změna.