Od autora: Téma „odpuštění“ není samo o sobě ani tak často slyšet v manželství, jako spíše schopnost navazovat vztahy po státu lásky přechází. Ale přesto je často těžké odpustit těm nejbližším a nejdražším... Fenomén odpuštění je nejen v manželských vztazích, ale i v psychologii obecně velmi mnohostranný a ne jednoznačný. Někteří vnímají odpuštění jako osobní význam (V. Frankl), jiní jako uzdravení (E. Fromm), další jako přijetí druhého (Yu. Orlov), další jako aktivní překonávání negativity vůči pachateli a rozvíjení pozitivní orientace na něj (Gassin) Odpuštění zahrnuje dvě strany – pachatele a toho, proti komu byl ten či onen čin spáchán, nebo jednoduše oběť. Pachatel si může uvědomit, že udělal něco špatného, ​​a může toho litovat. A pokud je pachatel připraven přiznat spáchaný čin, pak se omluví, požádá o odpuštění a vyjádří lítost. Ale to pouze v případě, že se osoba, vůči níž byl čin spáchán (tj. byly zraněny její city atd.), může buď přijmout pokání pachatele, nebo ne. S odpuštěním přichází smíření. S rostoucím odmítáním, nepochopením, záští a konflikty, když člověk pachateli odpustí, neznamená to, že ho omluví za to, co udělal, přestane ho obviňovat, považuje ho za odpovědného za to, co udělal, usmíří se s ním a vysvětlí, co udělal. dělal jako něco, co vůbec nebylo zlé. Odpustit neznamená vzdát se morálního úsudku ohledně nesprávnosti činu, protože odpuštění potřebují pouze nesprávné činy. Odpuštění není totéž jako omluva nebo usmíření Když odpouštíme, předpokládáme, že existuje něco, co potřebuje odpuštění – křivda, za kterou je odpovědný pachatel. Odpuštění také není srovnatelné s trestem. Po trestu může následovat odpuštění. Může to být důsledek trestu, který byl pachatel podroben, aby uznal zlo, co udělal, a činil pokání. Odpuštění je často spojeno se zapomenutím (a lidem se často doporučuje odpustit a zapomenout), ale pouze tato společná asociace vytváří zmatek. Odpuštěné skutky by neměly být zapomenuty. Odpuštěním si můžeme stále připomínat zlo, které jsme napáchali, a s největší pravděpodobností si to budeme pamatovat tím lépe, čím vážnější to bylo. Odpustit zlo neznamená zapomenout na prožité zlo; znamená to dívat se na jeho pachatele a zlo samotné v morálním světle přijetí a soucitu, spíše než v násilném rozhořčení a nenávisti. Odpuštění je prospěšné v mnoha ohledech. Pokud je oběť schopna darebákovi odpustit, uznává ho jako morálně významného člověka schopného něčeho víc než darebáctví. Z takového morálního postoje těží, protože je zbaven nálepky zarytého padoucha. A oběť těží z odpuštění, protože je schopna konstruktivně postupovat vpřed, nezatížená újmou, která jí byla způsobena, aniž by se na to fixovala a aniž by zůstala v zajetí minulých zranění. Odpuštění poskytuje vyhlídky na usmíření a obnovení vztahů V manželských vztazích mohou vznikat křivdy z drobných, které mohou projít bez žádosti o odpuštění, nebo křivdy, které mohou způsobit rozpad manželství. Ale i malé křivdy, které se v průběhu let hromadí, mohou také zničit manželství Rodinné hádky a manželské konflikty jsou většinou generovány křivdami a neschopností manželů odpustit si. Obzvláště obtížné je odpustit mladým manželům. V raných fázích formování rodiny mohou manželé vnímat odpuštění jako potřebu ustoupit nebo opustit své zásady, hromadění křivd v manželském vztahu je obrovský problém, který mění život rodiny k horšímu. To se projevuje v komunikaci, v povahových vlastnostech členů rodiny, zatěžuje je, projevuje se depresemi, nedůvěrou k sobě a úzkostí bývá.