Dobrý den, milí čtenáři. Dnes bychom chtěli mluvit o respektu v rodinném systému. Psali jsme o tom, jak je láska v rodině neuvěřitelně důležitá. Pohyb lásky je to, co dělá rodinu rodinou a její členové - blízcí lidé, kteří se navzájem jemně cítí. Bez lásky rodina chřadne, květina bez vody pod spalujícím červencovým sluncem. Láska a respekt jsou hlavními složkami vztahů v rodině. Zároveň lidé často, když se milují, zapomínají respektovat jeden druhého. Ale marně. Tam, kde mizí respekt, brzy vyschne i zdroj lásky. Je snadné si všimnout, že láska a respekt jsou vzájemně propojeny, a pokud se náhle toto přirozené spojení naruší, pak mohou být důsledky nejnepříjemnější. Někdy slyšíme věty: „Vždyť já miluji blázna“, „ty tomu vůbec nic nerozumíš“, „on beze mě neudělá ani krok“, které lidé říkají svým blízkým do očí. -nebo o nich za jejich zády. Neuvěřitelný rozpor mezi tím, co člověk říká, a tónem, kterým to říká, často bolí ucho. Pokud analyzujete poznámku tohoto druhu, okamžitě vám bude jasné, že je „urážlivá“ s negativními předpoklady. Zároveň to vyslovují s takovou vřelostí a láskou, že ten, kdo to slyší, zažívá kognitivní disonanci. Představte si například, jak se cítí dítě, když slyší svého otce něžně a s láskou říkat své ženě: „Moje krátká noha“. Nebo ji naopak pohrdavě nazývá kráskou. Kvůli neschopnosti přímé komunikace, nedostatku sebekritiky a schopnosti podívat se na vztah takříkajíc zvenčí se manželé často neverbálně urážejí. Řekl něco, co vypadalo, že nemá smysl „podkopávat“, ale bylo to urážlivé až k slzám. A existuje názor, že zášť vyžaduje odplatu. V některých rodinách je zášť obecně podobná souboji dvou ztracených šermířů. Takoví případní duelanti si už nepamatují, jak to všechno začalo, proč se to děje a jak by to mělo skončit Vzájemné popichování se často stává zvykem. Někdy je to skupinový zvyk, který má své vlastní vzorce. Dcera rozbila hrnek, manžel dal manželce najevo, že děti nevychovává dobře, manželka obvinila nejstaršího syna, že nedává pozor. Urazil se a své mladší sestře udělal něco ošklivého. Propukla v pláč – otec vinil svou ženu, tu dceru. Dcera ze zášti šlápla kočce na ocas. Rozhořčená kočka se vyřítila z okna a cestou rozbila hrnec s kaktusem. Když celá rodina viděla tuto zkázu, jednohlasně vykřikla: "Ach, Pane!!!" Nabízí se otázka: co s tím má společného Pán Ano, je těžké vážit si milovaného člověka, když na vás neustále útočí. Takové nekonečné „studené války“ mohou trvat roky a snadno se dědí – jako „rodinná tradice“. Zjišťovat, kdo má pravdu a kdo ne, je stejně zbytečné jako škodlivé. V rodinném systému, ve kterém studená válka probíhá, neexistuje vůbec žádný respekt, což znamená, že neexistuje žádný pevný základ pro vztahy, opěrný bod, ze kterého lze stavět a zastavit právě tuto válku. Je paradoxní, že zároveň může být v rodině přítomna láska. Například rodiče mohou milovat dítě, ale zároveň k němu nemají absolutně žádný respekt. Jakýsi milovaný bezmocný nemotora, který se nedokáže postavit sám za sebe a který sám nic nezmůže... Co dítě v tuto chvíli cítí, nechci ani pomyslet. Ale když se nad tím zamyslíte, bude jasné, že přirozeně necítí nic dobrého, když lidé s člověkem komunikují neuctivě, je to, jako by byl uměle zmenšen. Proč potřebujete udělat ze svých blízkých „malé“ a „bezmocné“? Zdálo by se, že je to absurdní. Bylo by logické podporovat blízké s vědomím, že čím silnější je každý prvek systému, tím silnější a stabilnější je samotný systém. Bohužel v situaci studené války nikdo nemyslí na logiku. Přemýšlí o něčem jiném. Ale marně. Kupodivu nerespektování a „minimalizace“ partnera často pramení z panického strachu, že ho ztratíte. Výpočet je zde jednoduchý: pokud svého partnera přesvědčíte, že je slabý a bezmocný, udělá to