Od autora: Ragulina Anastasia V myslích mnoha lidí existuje mýtus "o ideálním rodiči", o tom, jak by měl vychovávat své děti, co by měl a neměl dělat. V tomto článku Dal jsem si za úkol tento mýtus vyvrátit a vysvětlit, proč taková „ideálnost“ ve výchově nepřináší nic dobrého, dětem velmi škodí a jak to vše ovlivňuje autoritu rodičů Představte si, že pro to dělají všechno svému dítěti: věnují hodně času... svému dítěti, vkládají do něj všechny své síly a peníze, snaží se mu být ve všem příkladem a chránit ho před útrapami života, ustupují mu , netrestají, chtějí pro něj to nejlepší, někdy jimi v životě neuskutečněné... Přesně takový obrázek stojí před očima mnoha neideálních rodičů, kterého by někdy chtěli ve výchově dosáhnout takovou idealitu jim vnucují rodiče, přátelé, kolegové, jiné rodiny s dětmi... A rodiče, bez ohledu na to, začnou provádět „experiment“ na vlastní rodině a rozhodnou se stát se ideálem, protože je to „správné“. Pak se vše začne vyvíjet podle dvou opačných (a někdy i trochu podobných scénářů): 1. Idealismus rodičů vštěpuje dítěti takovou vlastnost, jako je perfekcionismus, kterou si s sebou nesou po celý život. Takové děti na sebe zpravidla kladou vysoké standardy v mnoha oblastech svého života a snaží se jim vyhovět. V tom je jednoznačné plus - dosáhnout v životě víc, stanovit si cíle a realizovat je, dobře se učit, být ve své rodině příkladem pro budoucí děti atd. Doplácejí na to strachem z pádu, z chyb, z toho, že dostanou C nebo B, z toho, že nebudou v nejlepším stavu, ze stresu, ze špatného zdraví, a to nepřináší štěstí.2. Dítě, které ve všem vidí idealismus svých rodičů, to může těžce snášet a připadá si v takové rodině jako bezvýznamné. „Vždyť jeho rodiče jsou tak ideální a proč bych se o ně měl starat! Proto se ani nebudu snažit ve svém životě něčeho dosáhnout, protože to stejně nebude tak správné/dobré.“ Život v tomto scénáři pro dítě tráví v neustálém strachu a úzkosti, nízkém sebevědomí a nedostatku sebevědomí. I když se dítě snaží dokázat, že je dobré, že za něco stojí, nebude se cítit milováno. A hlavně nikdy nebude moci uspokojit své rodiče, ačkoli se bude snažit sebevíc. Ideální rodiče budou pokaždé usilovat o větší a větší ideály, to, z čeho byli dříve šťastní a na co byli hrdí, jim nebude stačit. Toto chování je nasává do trychtýře a málo chápou, co jejich děti potřebují, jaké jsou jejich potřeby a touhy a jakými rodiči by se skutečně chtěli stát, navzdory předsudkům ostatních. A trpí zde obě strany výchovného procesu, protože to také nepřináší štěstí rodičům Na základě těchto dvou směrů můžeme usuzovat, že dítě musí vidět projevy neideality svých rodičů. Tedy jejich negativní zkušenosti v životě, jejich strachy, jejich životní chyby, které udělali jako děti nebo dospělí. Jen tím své děti nepřetěžujte, ale jednejte podle situace. Díky tomu je snazší žít a přijmout svou neideálnost, mít právo dělat chyby a necítit stud, vinu nebo hněv. To pomáhá vytvořit u dítěte skutečné, přiměřené sebevědomí, které se nebude bát dělat chyby v životě, zkouší znovu to, co má, nefunguje. Zde bych rád přidal velmi důležité slovo „promiň“ ve vztazích s dítětem, které by rodiče měli naučit. Na jednu stranu to ukazuje na nedokonalost rodičů, že mají právo na chyby i jako dospělí, zkušení lidé. Na druhou stranu se dítě učí omlouvat se nejen za vlastní prohřešky, respektovat hranice druhého člověka, vzdělávat se, ale také díky tomu přijímat své nedokonalosti, aniž by se cítilo vadné. Před několika lety jsem ve své osobní terapii získal neocenitelné zkušenosti, když....