Od autora: Ty, matko, zůstaň SAMA. Sám se svým sobectvím a zlem, nenávistí, zlobou... Než bude pozdě, vzpamatuj se a nech svého syna jít. Nechte ho jít do svého vlastního Štěstí, ke své rodině, do chrámu Lásky... Miluj manželku jako sebe, jako svůj život, který už je v úpadku a bojíš se, že ji ztratíš... Ty, matko, nevěříte v Boha, ale šlapete po svaté půdě, rozséváte Zlo...Máte na to právo? kdo ti to dal? Bůh? Nelži... Ďábel a ty sám! Buď se vydejte cestou dobra a míru, Lásky, nechejte jít svého syna, nebo ho a jeho ženu NAVŽDY Opusťte a zapomeňte na jejich jména. Nemáš právo jim ničit život. ...Město si pamatuje vaše kroky... Pamatuje si všechno... Pamatují si ulice a uličky, parky a silnice, lavičky na náměstích, každý záhon a stromy, kde jste se mnou rádi odpočívali... Poltava vzpomíná a vzpomíná Kyjev, Simferopol, Lugansk, Evpatoria... Chreščatyk vzpomíná a Černé moře si nás pamatuje, prostě nebylo možné si nás nevšimnout a nevzpomenout si nás... Na světě je tak málo šťastných lidí, skutečně šťastných, upřímně se milujících, létání k sobě každou chvíli ..Šťastní lidé neotevírají Chrám duše... Zabiják štěstí! Hledal jsem tě tak dlouho...Víš, celý svůj život, abych tě našel a nikdy nezradil, nikdy nepustil, nikdy tě nerozčiloval, nevěnoval pozornost tomu, že jsi věčným otrokem své matky , která vás nepotřebuje, jen vaše vydělané peníze na sílu, mládí... Vytrhnout z rodiny údajně milovaného syna, před ostatními ztratit stud a svědomí. Odsuzujete své děti k osamělosti, mysleli jste si, že se bez sebe cítí špatně, že se vašemu synovi v noci stýská po ženě a vzpomíná, vzpomíná, vzpomíná... Má s ní své vlastní vzpomínky a jeho slzy jsou jako hrouda v jeho hrdlo, je rád, že by se rád vrátil, a tak čeká, až ho, matko, pustíš. Vaše dítě se zmítá mezi dvěma ohni - manželka a matka, věří ve vaši opatrnost a moudrost... Nemůžete svého syna svázat dědictvím a slibovat hory zlata, vštípit mu sobectví a obrátit ho proti jeho ženě. Matka si tedy kope vlastní hrob, odvrací snachu od sebe, narušuje její vlastní klid a zahání štěstí. Vaše. Ženský. Teď to rychle odejde a ty zůstaneš sám. Navždy. Přijdou nemoci, usneš a zemřeš sám: viskózní a páchnoucí... Kdo ti dá vodu, koupí chleba? Syn? Ne. Dříve nebo později pochopí vaše skutečné barvy a jednoduše se odvrátí. Nevlastní dcera? Takže jste připraveni ji zabít pro lásku svého syna! Manžel? Brzy odejde. Nepotřebuje tě. Matko, neslibuj svému příteli manželku svému synovi s bytem a penězi, protože je chudý a nahý jako kostelní myš, nemá s tebou ani práci, ani rodinu, ani štěstí, žije z ruky do úst a touží po minulém čase jejich Štěstí se svou ženou, která je mu drahá a ne méně než vy sám. Nyní jste zaslepeni sobectvím a touhou vládnout, stejně jako před svatbou vašeho syna, jste zvyklí žít takto. Bezmyšlenkovitá a bezcitná, nevěda, co je láska. Nahrazuje se slovem: "Peníze!" To je vše. Nic víc...Chceš vládnout nad osudy dětí, jen jsi zapomněl, že nejsi Bůh a nemáš právo je soudit tím, že je oddělíš... No, i když jsi dal svému synovi život a staral se o něj vyrostl z daleka, teprve teď ho vychovali vaši rodiče. Bez tebe. Nevěří? Zeptejte se svého syna, proč si to on sám myslí... Starali jste se o sebe kvůli sobě, ne kvůli svým dětem a vnoučatům. A proč je teď potřebuješ? A teď zase žiješ pro SEBE, protože ta dívka, která upřímně milovala tvého syna tak, jak je kvůli tobě nešťastný a ubohý, drahá, a nestará se o jeho kyjevský „původ“ a tvé činžovní domy, proto - "Jsem dcera plukovníka!" - on, tvůj syn, je stokrát lepší než ty. A tvůj manžel... Vzpamatuj se a nech být. Navždy. Tohle je jeho rodina. Jeho žena a jejich Štěstí, které ses rozhodl zabít. Víte, tímto způsobem můžete zabít své štěstí, mír a dobře živený život jako „kyjevská žena“ a „dcera plukovníka“! Snadno! Osud zabije... Tvůj syn a já nepotřebujeme tvůj dům-byt, nech si vše pro sebe. Do státu. Dejte to lidem, nechte nás na pokoji. Oba jsme pro tebe chtěli mír a dobro, aby ses ty, matko, stala mou matkou, a ne.