Téměř každý z nás má ve své životní historii zkušenost s nějakým úspěchem. Již od dětství úsilím a prací dosahujeme výsledků, které potěší a/nebo příjemně překvapí naše blízké i nás samotné. První krůčky, sestavená stavebnice, kresba, zdvořilé gesto vůči neznámým dospělým, áčko, úspěch v hudební škole nebo oddílu juda, olympiáda, soutěž... můžete pokračovat dál a dál. Je hezké si takové chvíle připomínat, vyprávět o nich přátelům a občas si připomenout „wow, tohle všechno jsem udělal já“. Zatím je to v pořádku. V čem by mohl být problém? Jsou úspěchy, jsou vzpomínky, někdy je radost, někdy ne. Přiřazení výsledku vašich úspěchů...? co to je? „Je chytrá, hezká, šije, plete, vaří... z nějakého důvodu jen bez muže. Nezbytně? Ne, ale chce vztah a čeká na něj. Možná v tom něco chybí?" "Je erudovaný, s vyznamenáním, workoholik, je v rozpacích z chvály a přesměrovává ji (chválu) na celý tým, i když většinu práce udělal sám." „Sama vychovala úžasné děti a investovala do nich to, co se jim později v životě velmi hodilo. Když vyrostou, cítí se prázdná, spíše než naplněná jejich přítomností v jejím životě.“ "Nechápe…. Proč? Proč dělat něco nad rámec toho, co vám pomáhá zůstat nad vodou? Zároveň se ale čas od času velmi rozčiluje, že s „jeho prostředky“ by mohl žít jinak. Ne tak bohatší, i když to také kvalifikuje. Ale nějak se svým způsobem nebo tak nějak spoléhat na něco důležitého v sobě, co ještě nebylo objeveno. Ale tohle něco rozhodně vede k pocitu naprostého štěstí, které není jen v penězích.“ „Je chytrá a s rodinou a se vším, co doporučuje „veřejné mínění“, ale bez důvěry. To sebevědomí, které by jí pomohlo hlasitě deklarovat roli, kterou zaujímá v životě své rodiny, týmu a dalších komunit, ve kterých se projevovala jako „inspirátor nápadů“ nebo „řešitel problémů“, „nabídka, příjemce, sběratel“, obecně organizátor něčeho.“ Sebevědomí je vnitřní síla jednotlivce. Pokud je toho málo nebo vůbec žádné, pak je člověk devalvován na úroveň funkce. Udělej to.. pomoz.. přines to.. víš jak! Když můžeš, tak můžeš. Pokud můžete, pak patří nám! Nám, tobě ne!!!! V destruktivních rodinných vztazích může patřit to, co dítě dělá rodiči. Ne, ne dítě samotné, ale rodič nebo všichni dospělí v rodině. Nebo celý rodinný systém. Ne však dítěti samotnému. Nemůže si přivlastňovat plody svých vítězství, úspěchů, dobrých výsledků. On (dítě) je funkční, a to může být užitečné pro rodinu! A pro dítě? A pro dospělého, kterým se později stane? „Ví a umí toho hodně, dělá spoustu užitečných věcí pro své staré rodiče, kamarády, kamarády přátel... a líbí se jí to! Svou sílu však nespojuje sama se sebou. Nepřivlastňuje si výsledek svého úspěchu, který má od všech kolem sebe kromě sebe. Ve svém prostředí je možná nejvynalézavější, ale radost jí to nepřidává. Proč? Protože tento zdroj není její, je pro veřejné použití. Její vlastnosti, schopnosti, dovednosti, znalosti jsou potřeba pouze k tomu, aby byla funkčnější v prostředí, které ji obklopuje, aby byla užitečná, potřebná, stabilní, adekvátní, proaktivní, chápala složité i ne tak složité problémy atd.“ „Dělá to, ví jak a proč, neklade zbytečné otázky a neustále odpovídá na cizí důvody... Nesjednocuje se s úspěchem, který z jeho práce vyplynul. Prostě dělal to, co uměl, co se mu líbilo, co vzbuzovalo zájem. Ano, bylo to těžké. Ale ukázalo se... nějak je to samozřejmé... je to jen... nic zvláštního jsem neudělal... s tímto výsledkem nemám nic společného.. nemám nic společného se svým úspěchem! To není můj úspěch! Patří jiným lidem." Malé děti mají velkou důvěru ve své rodiče. Svým milovaným rodičům, protože jiné mít prostě nemohou. Pokud máma říká, že „ty: 8(921)9467328