Od autora: Měl jsem v plánu napsat článek na úplně jiné téma, ale hanba propukla a článek si začal žít vlastním životem. Hanba často narušuje naše plány a upravuje je. Pokud je vám to blízké, možná pro vás bude tento článek zajímavý Existují důvody, proč nemám rád mikrobusy: mám kinetózu a stěží vydržím, když je minibus plný. Ale někdy mi cestování přináší velké potěšení Pokud dopravní špička pominula a obvyklý dopravní chaos se zlepšil, pak se zlepší moje fyzická pohoda a je čas se rozhlédnout. Kolem je mnoho cestujících a úplnou náhodou nyní sdílíme společnou realitu. Aniž bychom vůbec plánovali, jak se k sobě přiblížit, ukázalo se, že jsme si byli velmi blízcí. Zaprvé je to fyzická blízkost, dostat se do osobní a často intimní zóny. A paradoxem je právě to, že je snazší pustit dovnitř úplně cizí lidi, pokud jsme v davu. Dav odosobňuje nejen lidi kolem nás, my sami se v davu rozplýváme, prožívání naší individuality se stává méně zřetelným. A pokud neexistuje já, pak neexistuje žádná invaze. Zadruhé je to blízkost sociálního kontaktu. Křížové pohledy, zájem o partnera nebo naopak nečekané nepřátelství. A právě v této složce spočívá moje zvláštní potěšení jako zahrnutého pozorovatele. Od dětství jsem se díval na lidi a snažil se odhadnout, jak se jejich život vyvíjel a jak si ho budují nyní. Jako dospělý jsem neztratil zájem o své náhodné společníky na cestách. Malé děti téměř vždy vyzařují světlo, upoutají můj pohled a začínáme hru zírání. Někdy to zahrnuje někoho jiného, ​​jehož pohled není hluboce ponořen do sebe nebo do telefonu. A někdy si toho nikdo nevšimne a stane se naším tajemstvím. Starší děti a teenageři, když jsou sami, jsou obvykle přemýšliví. Jejich odtažitost je činí osamocenými ve světě přeplněného minibusu. Tím, že jsou ve společnosti, jsou zcela transformováni. Zdá se, že se snaží upoutat pozornost všech, ale nemohu se ubránit dojmu, že oni sami se stávají malým davem a jejich vlastní já je v tuto chvíli také skryto před zvědavými pohledy, stejně jako tomu bylo bez přátel But dospělí jsou už úplně jiní. Některé oči vyzařují paprsky světla. Často si takových názorů všímám u starších lidí. Stávají se také pozornými pozorovateli. V tuto chvíli jsem s nimi na stejné vlně, kontemplativní. Plány dozrávají v jiných očích: v jedné vteřině se změní z přemýšlivého, napjatého v jásavý. Představuji si, že v tuto chvíli bylo nalezeno řešení. Někdy jsou oči tupé a občas vyjadřují hněv. Ale ne ten druh hněvu, který je namířen na ostatní a přesto potvrzuje život. Patří mezi ně konflikty o rozdrcenou nohu, objemnou tašku a roztažené lokty, které se však snadno stanou osobními. Lidé ale také vystupují z mikrobusu nabití nečekanou energií, se kterou dokážou hory přenášet. Hněv člověka s bezduchýma očima je namířen na něj samého, jen při pohledu na něj lze tušit, že nádoba nenávisti je blízko přetečení. V jiných je hlas tichý a častěji není vůbec slyšet. Jen tiché odsuzování hlasité, pulzující mládeže Jsem rád, když je minibus relativně volný a je prostor pro pozorování. Skončili jsme spolu docela náhodou, ale teď bydlíme vedle sebe. Může se stát cokoliv. V reakci na něčí špatný zdravotní stav vznikne intimita, ve které lidé projeví svou soudržnost a zájem. Nebo když tiše snáší řidičovu hrubost vůči starému muži nebo dítěti, všichni jako by ztuhli hanbou. A odpoutanost od sebe je hodně neúměrná blízké vzdálenosti. Vím, že moje role v tomto obsazení světa je důležitá. Mohu prolomit tuto zeď mlčení, nebo se mohu rozhodnout nevyčnívat, nevystrčit hlavu. Všechno je jako v životě. Je nepravděpodobné, že si někdo přesně vzpomene, jaký jsem v tu chvíli byl. A je nepravděpodobné, že se s těmito lidmi znovu setkám. Ale jsem vždy sám se sebou a moje sebeúcta závisí na těchto mých volbách: být sám sebou nebo držet hlavu skloněnou, aniž bych to vůbec plánoval.