Od autora: Článek vyšel na mém blogu „Chyby v myšlení nebo rozhovory pro uvědomění.“ Rád bych se také zastavil u pojmu SVOBODA a rozporů, které mezi tím vznikají vědomých a podvědomých režisérů. Není žádným tajemstvím, že každý vědomě usiluje o svobodu a prohlašuje, že buď svobodu chce, nebo je svobodný. Dnes nebudeme zkoumat různé aspirace, které jsou vyjádřeny ve „svobodě od“ a „svobodě pro“. Budeme mluvit o svobodě obecně. co je svoboda? Svoboda implikuje odpovědnost v nepřítomnosti jakékoli vnější struktury, je to sebeorganizace, soběstačnost, sebekázeň. Svoboda je ale v podstatě chaos, ve kterém je každý zodpovědný za své činy, slova, myšlenky, bez jakékoli podpory je to nejistota, neznámo, nedostatek bezpečí. Toto je svoboda. Když člověk deklaruje svobodu, co vlastně chce? Není žádným tajemstvím, že jednou z nejdůležitějších potřeb člověka je potřeba bezpečí. Ale bezpečnost je již struktura, kde je vše definováno a předvídatelné. Člověk chce svobodu, ale zároveň chce i opak - jistotu, aby mu lidé odpovídali, aby byli nablízku ti, na které se může spolehnout. To znamená očekávání, že lidé poblíž nebudou svobodní. Ukazuje se, že svobodu chci jen pro sebe, ale v žádném případě pro ostatní. Proto jsou všechna slova o svobodě naprosto nesmyslná; Ale rozumí tomu všemu sám člověk? Je připraven vědomě odmítnout podporu, předvídatelnost druhých a rady ohledně toho či onoho rozhodnutí? Je připraven na odmítnutí jeho požadavků, na to, že každý bude dělat jen to, co chce a nebude brát ohled na názory ostatních, včetně sebe? Jaká svoboda je tedy možná, když jste ve společnosti? Pouze svoboda volby, kdy jsou vám nabídnuty dvě nebo více možností, ze kterých si můžete vybrat, a možnosti, které znáte. To vše je svoboda. Vše, o čem můžeme mluvit o svobodě, je svoboda volby, která nutně zahrnuje odpovědnost za vlastní volbu. A když není zodpovědnost, není ani svoboda. Aniž byste přebírali odpovědnost, podřizujete se vůli druhých a vždy je můžete vinit ze svých domnělých rozhodnutí. To je velmi důležité pochopit: pokud se můžete svobodně rozhodnout, pak jste zcela zodpovědní za vše, co se vám stane. Pro všechny! To je cena svobody. Jsi pripraven? Jste připraveni přijmout vše tak, jak to je, bez nároků, bez urážení, bez rozhořčení, dovolit druhým, aby se také svobodně rozhodli, což nemusí být vůbec po vašem vkusu? Jste připraveni přijmout sami sebe bez posuzování? Jak můžete být svobodní, aniž byste dali svobodu druhým? Sen o svobodě je ta největší iluze! Co vy osobně myslíte, když říkáte, že chcete svobodu? Pokud člověk mluví o svobodě, pak se zpočátku svobodně necítí. Klíčovým slovem je zde „necítím“. Ukazuje se, že svoboda je něco, co člověk může a nemusí cítit. Svoboda je tedy pocit člověka samotného. A pak člověk musí převzít odpovědnost za svou nesvobodu, protože to jsou pocity člověka samotného. Jak může někdo jiný přimět člověka něco cítit? Mohou pocity člověka patřit někomu jinému? A pokud si myslíte, že se můžete nechat vést k určitým pocitům, jak moc jste zpočátku svobodní? Podobenství pro pochopení Ticho Buddha jednou prošel vesnicí. Několik lidí z jeho odpůrců se shromáždilo a začalo žhavě a zlomyslně urážet Buddhu. Poslouchal tiše, velmi klidně. A kvůli tomuto klidu se cítili nějak nesví. Vznikl trapný pocit: člověka urážejí, ale on je poslouchá jako hudbu. Tady je něco špatně. Jeden z nich se zeptal Buddhy: „Co se děje? Copak nechápeš, že mymluvíme? "S pochopením je možné tak hluboké ticho," odpověděl Buddha. "Kdybys za mnou přišel před deseti lety, vrhl bych se na tebe." Tehdy nebylo pochopení. Už chápu. Je na vás, abyste se rozhodli, zda mě urazíte nebo ne, ale přijmout vaše urážky nebo ne je moje svoboda. Nemůžeš mi je nutit. Jednoduše je odmítám; nestojí za to. Můžete si je vzít pro sebe. Odmítám je přijmout. Ale co se vlastně stane? Při přenášení odpovědnosti za své pocity na druhé člověk předpokládá, že svoboda je něco vnějšího, něco, co mu někdo musí poskytnout zvenčí, aby to mohl cítit. Dovolte mi připomenout, že svoboda znamená chaos, nepředvídatelnost, nedostatek bezpečí a naprostou osobní odpovědnost za sebe. Je tohle to, co člověk opravdu chce? Člověku byla „dána“ tato vnější svoboda. Ale osvobodí se od toho člověk? Řekněte tomu člověku: „Jste svobodní. Dělejte si, co chcete!", dost možná bude první reakcí radost: "Ach, jsem volný!" tak co bude dál? Pak musíte sami přemýšlet, co dělat. Jen si představte, že každý „dal“ tuto svobodu jedné osobě. Začne něco dělat, nejde to a běží pro pomoc. A znovu mu říkají: „Jsi svobodný! Dělej si co chceš". Běží k jednomu, k druhému, ke třetímu – a všude stejná odpověď. Takže bude výt a vzdá se této své svobody. "Pokud dáte lidem na výběr mezi svobodou a sendvičem, vyberou si sendvič." (Boyd-Orr J.) Přemýšleli jste někdy, co znamená požadavek svobody? Pokud požaduji, znamená to, že jsem na něčem závislý. Pokud požaduji, znamená to, že se sám nemohu od něčeho osvobodit. Co tvrdí člověk, který požaduje svobodu? Tvrdí, že je závislý. Pamatujte, že tím, že požadujete svobodu, oznamujete všem svou závislost. Příklad, který se v našich životech často vyskytuje: Po nějakém čase soužití se ženou muž prohlásí, že mu nedává svobodu. Mohlo se to stát asi takhle: ta žena mu zpočátku neustále volala a on byl rád, že ho potřebuje, myslela a pamatovala si ho. Ale uplyne nějaký čas a začne ho to dráždit, začne se cítit pod neustálou kontrolou. Přijde okamžik, kdy muž vybuchne a začne ženě vyčítat, že mu vůbec nedala svobodu. Po určitém počtu hádek muž ženu opustí. Čas plyne a náš muž začíná chodit s jinou ženou. A vše začíná úplně stejně – časté hovory, jeho radost z hovorů atp. Ale pak se vše znovu opakuje. Zavolá žena, muž se podráždí a obviní ženu, že ho připravila o svobodu. Uvědomuje si ale sám muž, že se vše opakuje? S největší pravděpodobností dochází k závěru, že všechny ženy jsou stejné, že „spí a vidí“, jak připravit muže o svobodu. Důvodem této „shody okolností“ je, že si člověk sám vytváří závislé vztahy a sám pak křičí, že mu není dána svoboda. "Takže jsi narazil hlavou do zdi." Co budeš dělat v další cele?" (Lec S.E.). Je možné, že tím, že požadujete osvobození od nějakého nevyhovujícího vztahu, nějakých závazků nebo odpovědnosti, automaticky přesouváte odpovědnost na jiné lidi za to, že jsou to oni, kdo vám nedovolí být svobodný? A pokud jste osvobozeni, stanete se od toho vnitřně osvobozeni? Jste si vědom své závislosti? A jak může vnitřní svoboda záviset na vnějších omezeních? Reflektujte: Vnitřně svobodný člověk je závislý na hodnocení druhých Vnitřně svobodný člověk se bude ze všech sil bát, že řekne nebo udělá něco špatně? Vnitřně svobodný člověk se bude bát něco o sobě říci Přenese vnitřně svobodný člověk odpovědnost za své chyby na ostatní nebo na okolnosti, na které jsi vnitřně svobodný? Dívej se,Jak vychováváme nesvobodnou osobnost? Každý rodič chce, aby jeho dítě bylo poslušné, protože neposlušné dítě je nezvladatelné dítě. A kdo chce žít vedle nezvladatelného dítěte? Proto se dítě od dětství učí nesvobodě. "Tohle nemůžeš", "nedělej to", "co o tobě řeknou ostatní?", "co si o tobě bude myslet táta (máma, teta, strýc atd.)." Pokud se dítě zeptá na rozumnou otázku „proč?“, většinou na ni neodpoví nebo odpoví, že je to obvyklé, tak to má být a podobně. Od dětství existují hranice a zákazy. Rodiče si samozřejmě myslí, že takto projevují péči o dítě, že je ještě příliš malé na to, aby něčemu rozumělo, tak ať se naučí naslouchat starším. A dítě se nějakou dobu „učí“ naslouchat svým starším. A pak se události vyvíjejí dvěma směry. Dítě může vyrůst závislé a závislé a rodiče budou po zbytek života rozhořčeni: "Pane, on sám nic nezmůže!" Nebo z dítěte vyroste rebel, a buď začne dělat opak, jak si rodiče mohou myslet, navzdory jim a dožadovat se svobody. Ale jak jsme již zjistili, svobodu může požadovat jen vnitřně nesvobodný člověk. A rodiče jsou opět nešťastní: "Udělali jsme pro něj všechno, ale ukázalo se, že je tak nevděčný!" Nabízí se tak otázka – jak vychovat vnitřně svobodného člověka? Za prvé, vnitřní svoboda našeho dítěte začíná naší vnitřní svobodou. Nejprve se tedy podívejte, jak jste svobodní. Pokud máte pocit, že ani vy nejste svobodní, pak se postarejte nejprve o sebe. Při komunikaci s dítětem a předkládání jakýchkoli zákazů nebo požadavků buďte trpěliví a vysvětlete svůj postoj, ukažte obě možnosti možné události a poté nechte dítě, aby si samostatně vybralo jednu z možností s vysvětlením, že je to jeho volba a odpovědnost za tato volba bude na něm. To je velmi těžké, to chápu, na vysvětlování není vždy čas, vždy je potřeba udělat spoustu důležitějších věcí. Ale přemýšlejte o tom, koho chcete vychovat? To, co nyní do svého dítěte investujete, se stane programem pro jeho život. Když jsem se poprvé setkal se „vzpourou“ svého pětiletého dítěte, které na mé „vysvětlení“ odpovědělo: „Když to uděláš, bude tě to bolet,“ odpovědělo: „No, nech mě to bolet!“ Uvědomil jsem si, že už předtím jsem člověk, který mi nepatří a který má plné právo rozhodovat o tom, co udělá. Jediné, co mohu udělat, je vysvětlit důsledky té či oné volby, ale bude na něm, jak se rozhodne. Zde vstupuje do hry velmi důležitý aspekt vzdělávání: důvěra. Chcete-li vybudovat důvěru, musíte se také naučit neobviňovat, když vaše dítě udělá něco jinak, než byste chtěli. A tady se opět neobejdete bez práce na sobě. Zamyslete se nad otázkami: Jak často říkáte svému dítěti, co a jak má udělat? Spěcháte, abyste něco pro své dítě udělali? měl by to udělat, pravda, máte trpělivost vysvětlovat svému dítěti, proč by se něco nemělo dělat nebo říkat bez ohledu na to, co si myslí nebo řeknou ostatní? je dítě vnitřně svobodné Chcete, aby vaše dítě vyrostlo závislé a nesamostatné Co děláte pro to, aby vaše dítě získalo vnitřní svobodu? Otázka o podráždění vůči vnitřně svobodným lidem nebyla položena náhodou. Vnitřně svobodný člověk dělá vždy jen to, co sám chce. Takoví lidé ale velmi často dráždí ostatní. A dráždí právě pro svou vnitřní svobodu. Proč? Ano, protože mají něco, co ostatní nemají. Všechno takto dělají, když to sami považují za nutné a správné. Ale člověk, který si to nedovolí, který je ve vnitřním uvěznění a požaduje vnější svobodu, se bude ze všech sil snažit zahnat svobodného člověka do rámce, učinit ho.