Sebevražedné chování je podle četných studií považováno za charakteristické pro dospívající. Zároveň jsou sebevraždy u mladších dětí poměrně vzácné, protože sebevražda je akce záměrně zaměřená na sebevraždu, a proto vyžaduje určitou úroveň rozvoje myšlení a sebeuvědomění. Samotný koncept smrti jako kategorie označující konec života se nakonec formuje až ve zralé osobnosti. Studie provedená na dublinských školácích ve věku 13-14 let ukázala, že myšlenky na sebevraždu se objevily mezi 10. a 14. rokem. Sebevražd jako takových se obvykle dopouštějí adolescenti starší 13 let, kteří jsou díky zralejším kognitivním schopnostem schopni efektivněji plánovat své chování, tedy sebevraždu [Rice F., Dolgin K., 2014]. Mezi charakteristiky dospívání a dospívání patří také stabilní tendence k opakovaným sebevražedným pokusům. I demonstrativní sebevražedné činy bývají opakované. Činnosti dospívajících přitom nesměřují ani tak k sebezničení, ale k obnovení narušených sociálních vztahů [Isaev D.N., 2004]. U jedinců bez psychických problémů jsou sebevraždy nejčastěji způsobeny narušením vztahů s blízkými a rodinou [Zvereva N.V., 2008]. Studie Dukes R. a Lorch B. identifikovala tři hlavní rysy charakteristické pro dospívající, kteří často mysleli na sebevraždu: 1) špatné vztahy s rodiči a/nebo vrstevníky; 2) pocit bezmoci; 3) pocit neschopnosti ovlivnit svou budoucnost [Dukes R. a Lorch B., 1989] Děti ze sociálně slabých rodin, kde dochází k násilí a zneužívání, tvoří jednu z hlavních rizikových skupin pro sebevražedné chování. Patří sem také teenageři studující ve školách pro děti s deviantním chováním. Na druhou stranu ve zdánlivě sociálně prosperujících rodinách vede rodičovský perfekcionismus často k emočnímu nepřizpůsobení adolescentů - zaměření rodičů na téma úspěchů, sklon klást na sebe i ostatní přehnaně vysoké a nereálné nároky, stejně jako postoj nepřípustnost omylů a omylů - na úkor citové blízkosti s dítětem [Kholmogorova A.B., Volikova S.V., 2012]. Bylo zjištěno, že adolescenti vychovávaní jedním rodičem se častěji pokusí o sebevraždu a ukončí svůj život sebevraždou než děti z úplných rodin [Weitoft GR et al., 2003]. Většina autorů spojuje sebevraždy dospívajících s připoutaností rodičů k alkoholu a drogám, napjatými vztahy mezi dětmi a rodiči a nedostatkem rodičovské kontroly [Rice F., Dolgin K., 2014]. Osobní charakteristiky adolescentů, které jsou náchylné k sebevražednému chování, zahrnují: vysokou emoční reaktivitu a impulzivitu; vysoká míra sociální úzkosti; Mezi odborníky je obecně přijímáno, že sebevražedné sklony jsou způsobeny především přítomností depresivní poruchy a pokusy o sebevraždu jsou „barometrem závažnosti deprese adolescentů“ [Blumenfeeld W., 1988]. Deprese může být vyvolána ztrátou někoho jiného (člena rodiny, blízkého přítele), psychickým traumatem, například prožitým ponížením. Bylo odhaleno, že velký počet teenagerů, kteří spáchali sebevraždu, byl dříve vystaven sexuálnímu násilí. Kromě toho vědci identifikují takový fenomén jako napodobující sebevraždu. Bylo zjištěno, že znalost někoho, kdo spáchal sebevraždu, nejen zvyšuje pocit ztráty, ale také nutí člověka přemýšlet o sebevraždě. Dopad této události je obzvláště velký vzhledem k jejímu širokému pokrytí v médiích..